V pondělí večer (5. 10. 1998)
u nás byla na návštěvě Alí Dvořáčková a Květa hlásila občasné
kontrakce. Protože už tři dny přenášela, vítali jsme je. Když návštěva odešla,
začal jsem vědecky měřit intervaly mezi kontrakcemi a z výsledků vyplynulo, že
bychom už pomalu měli jet do porodnice. Květa se tvářila neobyčejně statečně
a stále tvrdila, že jí to vlastně vůbec nebolí a že neví, jestli má
vůbec regulérní stahy. Po telefonické konzultaci s porodnicí v Berouně
jsme zavolali sanitku.
Chvíli to vypadalo, že chtít odvézt k porodu
z Prahy do Berouna je ilegální nápad, který sanitkáři nehodlají podporovat.
Ačkoliv máme stanoviště záchranné služby téměř pod okny, místní dopravci
nemocných s námi nechtěli nic mít a doporučili nám objednat si odvoz na
čísle 155. Tam se nejprve vyptali na řadu podrobností, a když jsme naznačili, že
potřebujeme odvézt do Berouna, odmítli se s námi dál bavit.
Květa chodidla celé těhotenství k ženskému
doktorovi do Řevnic, což je právě na půli cesty od nás do Berouna. Tento pan doktor
spadá do obvodu Berounské porodnice, a tak jsme tam s naším porodem
automaticky začali spadat i my. V létě jsme se do Berounské porodnice jeli
předem podívat na exkurzi a docela se nám líbila. Celá nemocnice je za okrajem
města příjemně vklíněná do lesů a samotná porodnice vypadá jako byt 4+1
(čtyři pokoje a jeden porodní sál). V létě nám tam řekli, že mají
průměrně 0,6 porodu denně a skutečně v celé porodnici byla v tu dobu
jediná maminka s jediným mimínkem.
Nakonec jsme tedy přes několikeré telefonování
našli dopravce, ochotného dovézt nás do Berouna. Sanitka přijela velice rychle.
Pánové saniťáci se ptali, kdo nás na ně odkázal, a když jsme jim to
prozradili, tak prohlásili, „že to jsou pěkný kurvy“. Květa tím byla poněkud
otřesena, takže se jí kontrakce pozastavily a v půli cesty se chystala saniťáky
přesvědčit ať to otočí, že si to rozmyslela, že dnes raději rodit nebude. Bylo mi
jasné, že příště už bychom k odvozu do Berouna nesehnali vůbec nikoho, tak
jsem návrat bojkotoval.
Do porodnice jsme dorazili krátce před půlnocí.
Dozvěděli jsme se, že mají plno, volné je pouze jediné lůžko. Nenechali Květu
vůbec ubytovat, věci jsme si museli složit na sesterně, nicméně se k nám jinak
chovali velice vlídně a vstřícně. Květa byla vyšetřena a porod byl
shledán uspokojivě rozběhlým, takže jsme přijeli právě včas. Bylo nám
doporučeno, ať zatím chodíme po chodbě.
V hluboké noci jsme tedy spolu korzovali po chodbě
Berounské porodnice a pozorovali sílící kontrakce. Na chodbě bylo zhasnuto,
zpoza dveří čtyř pokojů se občas ozýval pláč novorozeňat a konejšící
hlasy jejich maminek. Květa se při kontrakcích tvářila čím dál tím
nešťastněji. Začala jí odtékat plodová voda. Z předchozí špatné četby
jsme měli dojem, že by měla být čirá, ale tato byla krvavá a bylo jí hodně.
Květa korzovala po chodbě a za ní zůstávaly na nemocničním linoleu krvavé
loužičky. Chodil jsem za ní s hadrem a kyblíčkem a průběžně to
hned uklízel. Jinak celá porodnice pokojně spala.
Už předem nám nabídli epidurální anestezii
zdarma. Květě dlouho nebylo jasné, jestli jí má chtít nebo ne, tak toto rozhodnutí
moudře odložila až na poslední chvíli. Když tato „poslední chvíle“ nastala,
měla Květa za sebou několik hodin kontrakcí a byla z nich pěkně zelená.
Byla statečná, nesténala při nich, ale bylo vidět, že už má dost. Tak byl
přivolán anesteziolog, přivezena kapačka, připraven operační stoleček…
a mně se začalo dělat mdlo. V zájmu zachování kondice jsem se na to
raději moc nekoukal.
Epidurální anestezie je poslední vymoženost
lékařské vědy. Spočívá v přesném injekčním zavedení malého množství
znecitlivující látky těsně k nervovým vývodům vycházejícím z míchy
a inervujícím břicho. To znamená, že se píchá do páteře v kříži, ale
vpich se nevede až do míchy (jako při lumbální punkci). V zádech je ponechána
zavedená tenká kapilára, od níž vede trubička přilepená náplastí nahoru až
přes rameno, kde je fixována malá nádobka se znecitlivující látkou, do které lze
v případě potřeby injekční stříkačkou dodat další dávku. Při začátku
aplikace se zároveň cosi dodává do těla kapačkou, ale pak je možno i s kapilárou v
zádech normálně chodit.
Anesteziolog dokončil svou epidurální práci a
odešel. Květě se znatelně ulevilo a podle pokynů sestry jsme dál pokračovali v
pochodování po tiché a temné chodbě Berounské porodnice.
Po celou tu dobu jsem se pokoušel udržet s
Bobešem vnitřní kontakt a měl jsem dojem, že ho pořád trochu mám. Když si
anesteziolog chystal svá epidurální fidlátka a Květa byla položena na porodní
lůžko, viditelně se jí strachem rozvibrovala kolena. Sledoval jsem víc Bobeše než
Květu (která měla sama se sebou dost práce) a vypadalo to, že se Bobeš pokouší
Květu utěšovat. Vzkazoval jí, ať se zaměří na něj, na Bobeše, že on je víc v
pohodě a pokusí se jí uklidňovat. Potom Bobeš hlásil, že epidurální anestezie ho
nijak nezasahuje, že vnímá jak se Květě ulevilo, a že je všechno v pořádku.
V půlhodinových intervalech se na Květu dívala
sestra, sondou poslouchala Bobešovo srdíčko – slyšeli jsme ho pokaždé zřetelně z
reproduktoru, což nás ubezpečovalo, že Bobeš v břiše nějak dramaticky
nestrádá. Občas mi Bobeš naznačoval, ať Květě tlumočím že má víc dýchat,
protože Bobeš má v břiše málo vzduchu, ale pokaždé se to rychle spravilo.
A bylo pět hodin ráno, na chodbě se rozsvítilo
a porodnice se začala probouzet. Sestřička usoudila, že Květě bude potřeba trochu
pomoct, znovu ji připojila na kapačku, do které přidala oxytocin. Byl zavolán
anesteziolog, dokrorka a dvě sestry – a porod začal. Doktorka Květě vysvětlila, že
při následující kontrakci má začít ze všech sil tlačit. Květa se velmi snažila,
až jí oči lezly z důlků, a doktorka jí vysvětlila, že takhle si tak akorát
potrhá žilky v očích, že musí tlačit dolů, „jako při zácpě“. Květa se
snažila opravdu ze všech sil, seděl jsem jí u hlavy a pozoroval ten marný boj.
Doktorka jí seděla u nohou, zkoumala výsledek a pokaždé pokrčila rameny a
prohlásila: „Ani se nehne. Je to pořádný macek, musíte tlačit víc. Díky
epidurální anestezii to máte horší, protože je oslabený reflex na tlačení a je
potřeba to dohnat volním úsilím.“
Květa tlačila a tlačila jako o život, doktorka jí
rukama pomáhala se otevírat, začala chlejstat krev, anesteziolog nalehl Květě na
břicho, aby pomáhal s tlačením, Květa vyřikovala krajní námahou, dotorka po ní
stále naléhavěji požadovala ať konečně pořádně zatlačí, Květa jí
ubezpečovala, že tlačí opravdu ze všech sil, doktorka Květu ubezpečovala, že pokud
nezatlačí aspoň desetkrát tolik, Bobeš se ani nepohne…
Seděl jsem Květě u hlavy, ta už mě dávno
nevnímala, rodila jak o život a furt nic. Snažil jsem se neztratit kontakt s Bobešem,
což už bylo docela problematické, protože Květa vedle mě trpěla jak zvíře, krev z
ní stříkala – a Bobeš se jevil být docela klidný a vnitřně se na mě tvářil,
že to bude dobré. Doktoři stupňovali tlak na Květu psychicky i fyzicky a já se od
ní trochu odpojil, snažil jsem se mířit pozorností na Bobeše a zároveň nahoru a
vnášet do situace mír…
Pak najednou v okamžiku krajního vzepjetí z Květy
vyhřezly velké krvavé vnitřnosti. Všichni okolo byli ohozeni krví až na hlavě,
krev doletěla až na protější stěnu. Největší z vyhřezlých vnitřností byl
Bobeš, vypadal fakt jako velká vyvržená ledvina. Ležel s různými jinými cucky
v obrovské louži krve a od něj do Květy vedla tlustá červeno-fialovo-žlutá
zakroucená telefonní pupeční šňůra. Téměř se nehýbal a já ho prvních několik
vteřin vůbec nepoznal. Sestra ho zručným pohybem vylovila, odstřihla od pupeční
šňůry a nesla na vyhřátý stolek k ošetření. Bobeš měl nepřirozeně protáhlou
hlavu směrem dozadu a nahoru a v první chvíli jsem se toho úplně zděsil, protože
jsem takovou strašnou deformaci hlavy v životě neviděl. Byl to okamžitý následek
propasírovávání jeho velké hlavy porodním kanálem a během krátké chvíle se mu
pak hlava jakýmsi záhadným způsobem vytvarovala do normálu.
Sestra z něj otírala krev, zavazovala mu pupíka
a já už na něm mohl oči nechat, protože se mi před očima měnil z vyhřezlé
vnitřnosti na překrásné velké a statné blonďaté mimínko. Dělal jsem na Květu
povzbuzující nadšená gesta, ale ta se tvářila naprosto vyděšeně, chvíli jí
trvalo, než pochopila, že to má za sebou a že to dopadlo velice dobře.
No a pak Bobeše položili Květě na břicho a fotili
jsme se, pokud možno tak, aby v záběru bylo co nejméně krve. Pak byl Bobeš odnesen k
důkladnému umytí, změření a zvážení. Šel jsem s ním a fotil ho na
váze. Sestra s ním při tom zacházela jako s kusem masa a Bobeš patřičně
protestoval…
Vrátil jsem se ke Květě na sál. Doktorka jí
zašívala a při tom se mě ptala, jak se mi to líbilo. „Byl to strašný masakr“
jsem povídal. A doktorka odvětila: „Ale kdepak, toto byl velmi pěkný a snadný
porod. Většinou je to mnohem horší!“
A bylo ráno, venku svítalo, koukal jsem do
jízdního řádu, kdy mi pojede vláček do Radotína, loučil jsem se s Květou a
děkoval doktorům. Nakonec jsem zašel za Bobešem, který byl zatím vyhříván
v inkubátoru a slabě tam plakal. Skrze plexisklo jsem mu povídal, jak jsem rád,
že už jsme spolu, že to máme za sebou a že to dobře dopadlo, a že se mi moc líbí,
jaký je velký a hezký blonďatý chlapec. Bobeš přestal plakat a podíval se na
mě naprosto klidným hlubokým a jakoby vědoucím pohledem. Dívali jsme se do
očí a já měl dojem, že snad budeme schopní pokračovat spolu v láskyplném
kontaktu, který jsme navázali skrze náš nemotorný channeling více než před rokem.
Cítil jsem ho jako drahou a blízkou bytost.
