Hovory s nenarozeným mimínkem 1.

Jak k nám Bobeš poprvé „promluvil“
Co Bobeš prozradil o své minulosti
Co Bobeš prozradil o svém nadání
4. 7. 1998 – o neopakovatelnosti
8. 7. 1998 – Jak vidí Boha
12. 7. 1998 – o koupání, taj-či a telepatii

Má žena Květa na obrázku špulí bříško, ve kterém bydlí Bobeš – naše budoucí mimínko.

      Tomuto idylickému obrázku u nás předcházela doba dlouhých sporů. Nechtělo se mi už množit, ledaže by se náš budoucí potomek přihlásil ještě dříve, než ho budeme počínat. Nevěděl jsem přesně co chci a žena mě důvodně podezřívala z ploditelského sabotérství. Správně tušila, že to budu pouze já, kdo rozhodne, zdali se náš budoucí potomek přihlásil dostatečně. Jenže já to myslel vážně a tak se nakonec ve Vesmíru opravdu našel tvor, který dokázal proniknout bariérami mého omezeného vnímání a navázal se mnou kontakt za účelem mého přesvědčování k dalšímu rodičovství.
      Jsem moc rád, že jsem si tehdy tuto podmínku stanovil, protože možná právě v jejím důsledku jsme navázali kontakt s našim dítětem půl roku před tím, než jsme ho opravdu počali. Díky tomu naše rodičovství vnímáme hodně jinak a cítíme se v něm (zatím) velice dobře. Kontakt s dítětem navazujeme oba, Květa pochopitelně častěji, více a lépe, než já. Kontakt provádíme technikou channelingu, jehož základy se lze naučit například právě na kurzu Mordé Alfy.
      Samozřejmě zatím nemáme žádné zaručené potvrzení, že se při těchto našich rodinných radovánkách neutápíme v pouhém sebeklamu. Zkušenosti komunikace s nenarozeným mimínkem jsou zcela jistě velmi příjemné a obohacující, ale nemáme nijak potvrzeno, že jsou pravdivé. Také proto si dopřáváme mimínčí relace i s kamarády, aby se nás poučilo víc. Náš potomek už nám totiž toho o sobě navykládal tolik, že alespoň něco z toho se jednou určitě potvrdí nebo vyvrátí.
      Především o sobě tvrdí, že je určitě chlapeček. Když se ke mně přihlašoval, dlouho před vlastním početím, tvářil se nejprve jako holčička. Dodatečně prozradil, že to dělal schválně, aby si mě získal, protože měl dojem, že mám holčičky radši. Teď už několik měsíců trvá na tom, že je chlapeček a směje se, když mu to nevěříme.
      Několik měsíců jsme dohadovali jméno, se kterým by souhlasil. Nakonec se tvářil, že mu na jménu vlastně tolik nezáleží a dohodli jsme jméno Josef, zdrobnělina Bobeš. Přichází z druhé strany a v průběhu prvních pěti měsíců těhotenství zřetelně pozorujeme, jak s ní pomalu ztrácí kontakt. Zpočátku měl výhled málem do celého Vesmíru a věděl opravdu hodně věcí, které my nevíme. Postupně se stává normálním omezeným člověkem, což (jak víme od něj) vyvrcholí porodem, kdy zapomene asi největší díl svých kosmických vzpomínek.
      Učí nás, jak máme jako rodiče pomáhat svému dítěti tím, že mu ve své vizi ukazujeme jeho vlastní životní cestu. Například – Květa se ho ptala, zda mu nevadí, že si ho při channelingu představuje jako tlusťoučké půlroční mimínko, a Bobeš jí ukázal, že mu to naopak vyhovuje, neboť se mu tím doslova ukazuje vývojová cesta.

Tyto zkušenosti jsou opravdu velmi obohacující a já si uvědomuji, že nemám dostatek času na jejich záznam. V rychlosti sem teď mastím co mi přijde na mysl... a prosím laskavého čtenáře, aby mi dal zpětnou vazbu, pokud ho toto téma zaujme. Brzy sem snad zase něco připíšu.

Jak k nám Bobeš poprvé „promluvil“

      Přihodilo se nám to v létě, na překrásné dovolené v Řecku. Ten večer začal tím, že nám ujela loď, kterou jsme měli jet na prémiový výlet okolo ostrovů na západ slunce. Září pokročilo, slunce zapadalo dřív, odjezd lodi byl proto posunut, ale my to nevěděli. Když jsme viděli jenom záď odjíždějící lodi, bylo nám téměř jasné, že to není samo sebou – já se totiž na tento výlet těšil úplně nepříčetně, neboť sliboval možnost vidět náš zamilovaný Telendos poprvé zezadu...
      Pak jsme s Květou šli dlouhou procházkou domů a povídali si o věcech, o kterých jsme si ještě nikdy nepovídali. Měli jsme se hodně rádi a něha mezi námi vzrůstala. Když už jsem měl dojem, že zřetelně vnímám přítomnost další krásné toužící duše, z nedůvěřivosti jsem se ptal (jakoby nic) Květy, jestli si náhodou něčeho zváštního nevšimla. Květa se mezi tím ve tmě stihla tiše pobrečet – a já si uvědomil, že tohle se prostě nedá přehlédnout, že se nám právě přihlásil náš budoucí potomek způsobem pro mě zcela přesvědčivým.
      Když jsme to s několikaměsíčním odstupem s Bobešem probírali, prozradil nám podrobnosti. Tenkrát totiž podle něj probíhal výsadek velkého množství dětí současně. Přiletěly zdaleka, přiletěly společně a na své budoucí rodiče působily jako správné invazní síly ve spojeném svazku. Proto mělo jejich působení takovou razanci, že jsme je nepřehlédli ani my.

Co Bobeš prozradil o své minulosti

      V minulém životě žil a umřel jako chudé dítě v jakémsi velkoměstě asi v Bangladéši. Rodiče byli chudí a měli tolik dětí, že když jedno z nich onemocnělo jakousi běžnou infekční chorobou, všimli si toho, až když umíralo. Orientální životní prostředí mu proto k srdci nijak nepřirostlo. Když slyší hrát sitár, vybavují se mu vzpomínky na pouliční žebráky, kteří si tam hraním na sitár vydělávají. Záměrně si zvolil k tomuto současnému vtělení úplně jiné prostředí. Čechy a nás jako rodiče si vybral proto, aby si v tomto životě užil komfort. (Jak rád bych tuto nenápadnou informaci sdělil všem těm nespokojencům, kteří opravdu věří, že tady málem už nemáme co jíst... Poslouchejte lidé dobře, z kosmického hlediska tady máme komfort!) První doteky komfortu pocítil Bobeš už v tom, že jeho maminka může jíst dostatek mléčných výrobků. Bobeš se toho nemohl prvních několik měsíců nabažit a maminka se pořád musela cpát samými jogutry.
      Pochopitelně jsme vyzvídali, jestli se vzájemně z nějakých předchozích životů neznáme. Bobeš se tvářil, že ho toto téma nezajímá, a po čase se ukázalo proč.
      Na kurzu auditingu se Květa přiznala, že se bojí porodu. Naši učitelé jí vyzvali, ať si živě představí nejhorší možnou variantu, které se bojí nejvíc, a Květa s úzkostí popisovala svůj strach z vykrvácení. Od tohoto strachu se pak odvinul audit, ve kterém ten strach Květě za zvýšených bezpečnostních opatření opatrně vyhojili. Při tom vyšel na světlo minulý život, ve kterém Květa skutečně na následky vykrvácení po porodu zemřela, a jejím tehdejším dítětem byl právě Bobeš.
      Samozřejmě jsme se pak Bobeše vyptávali, je-li to pravda a proč nám to zatajil. Bobeš (který se už čím dál víc projevuje jako dítě) přiznal, že je to pravda a že ji skutečně zatajil. V tehdejším životě měl hodně velkou hlavu, což mohlo být příčinou mámina vykrvácení. A v tomto životě prý má hlavu zrovna tak velkou. Bál se tento příběh mámě připomenout proto, aby po něm náhodou nechtěla, aby si svou hlavu zmenšil – to prý by se teď už zařizovalo velice obtížně.

Co Bobeš prozradil o svém nadání

      Tajně jsem si přál, aby naše dítě bylo mudrc či hudebník – a Bobeš se nikterak nepokouší předstírat, že by nás v tomto směru hodlal uspokojit. Murcem se zpočátku mohl zdát, protože v prvních měsících měl značný vhled do věcí, do kterých my nevidíme, ale skromně konstatoval, že to má v jeho věku prostě každý, ať si o něm neděláme žádné iluze.
      Hudbou je Bobeš zcela nedotčen. Pokouším se s ním diskutovat o tom, že až bude větší, budu chtít, aby se v souladu s rodinnou tradicí učil hrát na klavír. Napřed se tvářil, že neví co to je. Musel jsem mu otcovsky vysvětlit, že když si vybral vtělení do civilizované země, tak se prostě bude učit hrát na klavír, protože to k civilizaci neodmyslitelně patří. Bobeš prohlásil, že je to pořád lepší, než šít fotbalové míče, což je způsob, kterým si přivydělávají děti v Bangladéši a mají od toho pak nemocné prsty.
      Ptali jsme se tedy s určitými obavami, má-li Bobeš vůbec nějaké zaměření či snad dokonce talent, a on se vyjádřil, že se mu velice líbí Kupkovy obrazy. Bylo to po naší návštěvě výstavy Kupky, na které jsem chvílemi málem plakal z nezadržitelné extáze. Bobeš skromně prohlásil, že mi tu krásu musel drobátko tlumočit, jinak bych ji skoro nevnímal. Přál si, ať mu opatříme knihu s Kupkovými obrazy, aby si ji mohl prohlížet už jako malý (zatím jsme ji jenom objednali) a ať s ním jdeme na Kupkovu výstavu alespoň ještě jednou (to jsme udělali, v předposlední den, a už to nebylo ono, výstava byla přeplněná diváky).
      Na Bobešovo vyhlášení ve smyslu jeho možného výtvarného nadání reagovala živě hlavně Květa, neboť výtvarno je u nás doma především její doména. Ovšem Bobeš ji zchladil prohlášením, že jeho výtvarným výbojům my asi moc neporozumíme, protože to bude cosi jako „probíjení nerezových plechů hřebíky“. Mámě doporučil, ať mu na stěnu dětského pokojíčku zavěsí hodně velké papíry na kreslení a pohrozil, že nebudou-li dostatečně velké, bude „rejt pastelkama do zdi“.

4. 7. 1998 – O neopakovatelnosti

Více než týden jsme se k hovorům s Bobešem nedostali. Když jsem se to snažil dnes ráno napravit a pozval jsem si konečně zase Bobeše k sobě do mentální pracovny, byl už docela uražený. Tlumočím jeho sdělení přímou řečí:

      „Proč jste si objednávali mimínko, když se mu vůbec nevěnujete? Vaše dospělé starosti jsou vám přednější než já. Potřebuji vaši pozornosti mnohem víc, než mi jí teď dáváte. Už jsem hodně vtělený, ztrácím výhled do vesmíru a tady v břiše už se docela nudím.
      Mámo, jsi těhotná poprvé a možná také naposled v životě. Za pár měsíců ti vyjdu z břicha a už nikdy se tam nevrátím. Víc si užívej našeho bezprostředního kontaktu, který je zcela neopakovatelný. Táto, ty už o té neopakovatelnosti víš víc, proč už jsi se mnou nemluvil takovou dobu? Na tento způsob komunikace už nám zbývají pouze necelé tři měsíce. Jsem rád, že o tom píšeš na Internetu, ale proč té možnosti komunikovat se mnou využíváš tak málo?
      Chci vám znovu zdůraznit, že vaše snaha materiálně zabezpečit rodinu a naše hnízdo má v tuto chvíli smysl pro vás, ale ne pro mě. Není špatná, ale bylo by mi líto, kdybyste kvůli ní zanedbávali kontakt se mnou. Až se narodím, budu mít zpočátku „ustřižené dráty“ – z vašeho světa budu smyslově vnímat jen málo. Je mi doslova úplně jedno, budu-li ležet v peřinkách kytičkovaných či žlutých, ve špinavých hadrech, nebo v jesličkách na seně. Jediné, co budu po narození vnímat, bude vaše pozornost, a na té mi doslova záleží jako na ničem jiném na světě. (Při tom mi Bobeš promítl bez komentáře obraz eskymáckého mimínka v iglů, zabaleného do mastných a smrdutých kožešin. Svítí se tam čadivým plamínkem, teplota na bodu mrazu, venku je třicet pod nulou; zatímco dospělý civilizovaný evropan by se v takovém prostředí zalknul špínou, zimou a puchem, mimínko leží mámě v náručí a je zcela spokojené.)
      Vaše civilizační návyky jsou jenom nedůležitým místním folklórem. Jejich zachovávání má smysl pro vás, nikoliv pro mě. V této části civilizovaného světa se pravidelně věnuje větší pozornost věcem pro dítě, než samotnému dítěti, a tím je tento váš folklór dokonce dětem nebezpečný. Znovu opakuji, že péče o věci pro dítě je důležitá jenom pro rodiče. Pro dítě je důležitá pouze pozornost věnovaná jemu samotnému.
      Mně se nejvíc líbí, když jsme všichni tři pohromadě a vnímáme se navzájem. Včera jsi si mámo vzala volno, ale celý den jsi se věnovala věcem, i večer jste se s tátou věnovali nábytku a ne mně. To už je mi příjemnější, když jedeš do práce a celou cestu metrem tam i zpátky si se mnou v duchu hraješ.
      Život plyne jako řeka a rodina po ní pluje jako kývající se lodička. Okamžiky, společně strávené na lodičce, jsou neopakovatelné. Není důležitý jen cíl plavby, důležitější je společně strávený čas. Vy, moji rodiče, příliš mnoho tohoto drahocenného času trávíte řešením vašich pozemských dospělých starostí. Plavba lodičkou je především příležitost prožívat lásku, i tato příležitost jednoho dne skončí. Rád bych vás oba naučil víc si užívat přítomného okamžiku, stráveného společně. Mějte mě víc rádi, získáme tím všichni tři.“

8. 7. 1998 – Jak vidí Boha

O víkendu se seance s Bobešem zúčastnil můj zbožný bratr Jirka. Jeho evangelické víře působí naše čarování určité teologické problémy. Přesto byl statečný a aktivně přispěl do seance originální otázkou: „Bobeši, jak vidíš Boha?“
Následovala překvapivá reakce – Bobeš se (ústy Květy) nejprve usedavě rozplakal, protože si všimnul, že Boha už vlastně vůbec nevidí:

      „Tohle nám nikdo neřekl, na tohle nás před naším výsadkem nikdo nepřipravil! Pravda je, že jsme se na to ani neptali, protože nás prostě nenapadlo, že vůbec možné ztratit Boha z dohledu. Ale já ho už opravdu nevidím!
      Pozemské prostředí je jakoby pod mrakem. Nad mraky svítí slunce pořád, ale pod mraky je trvale šero. A vidím některé lidi, jak se jakoby snaží ty mraky nad sebou rozhrnovat, a zároveň teď začínám přesně vidět, jak to funguje.
      Lidé mají obrazně možnost použít k rozhrnování mraků tyče, které dosáhnou skoro až do nebe. Jenže každý si může rozhrnovat pouze své mraky sám nad sebou. Pokud se někdo pokusí rozhrnovat svému bližnímu a nakloní své tyče k jeho mrakům, i tento malý náklon tyčí způsobí, že už do nebe nedosáhnou. Ani vaši guruové nemají moc rozhánět za vás vaše mraky, mohou vás pouze postavit do latě a přimět vás samotné k energičtějšímu rozhrnování na povel.
      Ve světě odkud přicházím, je Bůh jedním jediným centrálním zdrojem světla a energie. V pozemském světě je jeho obrazem řada náboženství, mezi nimiž nejsou principiální rozdíly. Vtělující se děti poznávají, že náboženství je pozemskou alternativou vidění Boha, a proto mohou bez problémů přijmout náboženství té země, do které se narodili. Vidím nějaké své kamarády, jak se narodili do muslimského světa a proto přijmou Islám.
      Budeš-li to táto zase dávat na Internet, tak prosím zdůrazni, že nejsem žádný mudrc, ani prorok, ani guru. Poznávání těchto souvislostí je přirozeně dáno úplně každému, kdo se zrovna vtěluje. Nemám žádné duchovní poslání a v těchto otázkách budu mít co dělat pouze sám se sebou. Nicméně vidím, že to pro mě bude důležité a cítím odhodlání být sám sobě dobrým rozhrnovačem mraků (a ne jako ty, táto, který máš sklon občas jenom hořekovat a nic proti svým mrakům nedělat). Z tohoto pohledu je pro mě nejzajímavější starší ségra Eliška, jakožto nejzdatnější rozhrnovačka z celé rodiny.“

Donedávna měl Bobeš výhled do celého vesmíru, což jsem mu docela záviděl. Tak na tebe synu také došlo; možná ti pomůže vědomí, že ani my Boha nevidíme, a věz, že i nám je to upřímně líto. Vítáme tě tedy na palubě společné lodi – a slibujeme, že se budeme snažit tvůj stesk po Bohu utěšovat. V každém případě ho budeme s tebou sdílet.

12. 7. 1998 – o koupání, taj-či a telepatii

V posledních dnech jsme s Bobešem probrali několik dalších témat:

O koupání: Ptali jsme se Bobeše, jestli neví, proč mimínko naší kamarádky, Maxík, při každém koupání pláče – a dostali jsme od Bobeše konkrétní instrukce, jak si bude přát být koupán on sám:
„Voda pro mě má být o jeden stupeň chladnější, než je teplota doporučená v knížce pro maminky. Táto, měř to teploměrem, žádná intuice, nechci být opařen ani podchlazen. Při koupání si přeju mít okolo sebe soustředěnou atmosféru, bude mi příjemné cítit pozornost rodičů. Velmi by se mi nelíbilo, kdyby při koupání maminka myslela na své starosti, nebo si při tom dokonce povídala s někým dalším o něčem jiném, než o mně. Maminčina nepřerušovaná pozornost dává mimínku ve vodě pocit bezpečí, takže se může uvolnit a koupel si užít. V žádném případě si nepřeju být mydlen, mýdlo je chemie, které se štítím, a na dětské kůži štípe. Malý Maxík pláče proto, že ho jeho maminka mydlí. Mydlit mě můžete začít až mi bude rok – dřív to vysloveně škodí. Bojiš-li se, mámo, že budu smrdět, tak věz že dětský olejíček voní, přeju si být voněn olejíčkem, ne mejdlíčkem. Dětský olej je také chemie, ale ta mi nějak nevadí.“

O homosexualitě: Ptali jsme se Bobeše na nenarozené mimínko jedné Květiny známé, a Bobeš ji popsal jako hezkou, útlou, průsvitnou a přitažlivou holčičku; a také naznačil, že by se s ní rád miloval, až bude velká. Květa zareagovala květnatě a mnoha opisy vyjádřenou otázkou, jejímž smyslem asi bylo ujistit se, že Bobeš opravdu není homosexuál – a Bobeš odpověděl: „Nejsem“. Květa chtěla pokračovat obecným dotazováním, jestli Bobeš náhodou netuší, jaké má homosexualita příčiny – a Bobeš dal jasně najevo, že už ho taková obecná témata vůbec nebaví. Chce si nejraději povídat o věcech, které nějak souvisejí s námi třemi.

O poslání: Znovu jsme se Bobeše vyptávali na jeho poslání v tomto životě, a Bobeš pravil:
„Nemám žádné konkrétní poslání, nepřicházím do tohoto života s žádným rozdělaným projektem. Ve světě nenarozených dětí mají některé děti obrazně v rukou všelijaké přístroje – vynálezy, které přinášejí na svět. Jiné projevují výrazný talent a odhodlání pokračovat v jeho rozvíjení. Já nic takového nemám, přicházím na svět s prázdnýma rukama a jsem za to rád, cítím to jako svobodu. Líbí se mi výtvarno, ale nemám konkrétní úkol, mohu být čímkoliv, akorát tuším, že nebudu mudrcem, knihovníkem ani knihomolem. Budu tím týpkem, který dodatečně o svém životě říká – čím vším jsem byl, tím byl jsem rád“.

O taj-či: Květa ráda tančí taj-či, neboli ráda tajčí. (Dodatečně si Květa přála dodat, že cvičí taj-či podle Patricie Tervinové, čili podle Al-Huanga.) Bobeš se o tom vyjádřil takto:
„Taj-či je nádherné, prožívám to mámo s tebou, cítím při tom lítací extázi, bleděmodrou elektřinu. Přál bych si, abys se mnou tajčila častěji, protože v tvém břiše si to mohu užít lépe, než až budu venku. V břiše se cítím být v centru všech energií, které tebou procházejí a opravdu se mi to hodně líbí. Prudké změny polohy mi vůbec nevadí, protože pokud jsem v břiše, mám ještě vypnuté centrum pro rovnováhu, zatím mě nemusíš nijak šetřit. Až budu na světě, centrum pro rovnováhu se mi začne zapínat. Pak už by mi takové prudké tajčení nedělalo dobře, kdybys mě třeba při tom měla v nosiči na břiše. Pak už se mnou tajči jen opatrně, nebo mě nechej jen tak ležet a dívat se na tebe. V každém případě nám tajčení velmi svědčí a jsem ti za něj vděčný.“
Dodatečně měla Květa pocit kontaktu s „duchem taj-či“, který jí poradil, ať tajčí i před porodem, i s porodními bolestmi, ať tajčí do poslední chvíle co to půjde – a Bobeš tuto radu ze srdce schválil.

O telepatii mezi dospělými lidmi: Květa se ptala Bobeše, jak vidí možnost, že bychom my, jako jeho rodiče, dělali channeling mezi sebou navzájem, čili nacvičovali vzájemnou telepatii. Bobeš poskytl velmi zajímavou informaci:
      „Chanelling a telepatie jsou komunikační spojení, při kterých se principielně nedá lhát. Proto to teď funguje například se mnou, který se budu učit lhát teprve mnohem později. Jenže vy dospělí lžete rádi a často, a proto jste si zvolili komunikaci slovní, ve které se lhát dá.“
      Květa se zeptala, kdybychom rozvinuli telepatii a přestali lhát, jestli bychom unesli i ty obsahy, které si teď navzájem skrýváme, tj. o kterých si v postatě z ohleduplnosti navzájem lžeme. Bobeš pokračoval:
      „To musí jít opačně – napřed přestat lhát, pak přijde telepatie automaticky. Jenže přestat lhát neznamená začít pouštět bez cenzury na své bližní i ty obsahy, které je mohou zranit. Tím je to právě tak obtížné. To, že vám dospělým lidem nefunguje vzájemná telepatie, je úkaz zcela přirozený, protože tím se navzájem šetříte. Podmínkou telepatie totiž není jen vzájemná upřímnost, ale dosažení čistoty nejen v činech, nýbrž i v myšlenkách. Až bude vaše mysl tak čistá, že i ona přijme za svůj princip neubližování, lhaní odpadne samo sebou. Pak přijde sama sebou i telepatie.“

Aktualizováno 20.09.1999