Výchova Bobešů v Čechách

Nastává nám cosi jako "boj o zrno", přesněji řečeno boj o způsob, jakým bude Bobeš vychováván. Úplně upřímně – hádáme se s Květou jak koně a já si tady a teď normálně potřebuju zchladit žáhu, neboť situace u nás je čím dál nesnesitelnější.

Cosi je jinak

Čím dál méně se dokážu bránit dojmu, že výchovu Bobeše moc nezvládáme, tedy, abych byl konkrétnější, že jí nezvládá Květa.

Kdybych chodil do práce, asi by to bylo jednodušší. Jakožto začínající živnostník do žádné práce nechodím (a když to dobře dopadne, ani už nikdy chodit nebudu). Ke svému řemeslu – tvorbě internetových stránek – mi stačí stůl, počítač, modem a telefonní linka. Tohle všechno už doma mám, takže pracuju doma. Po snídani se odeberu do pracovny (nejmenší z místností v našem panelovém 3+1), zatáhnu za sebou tlustý závěs, zavřu dveře a zamknu se zevnitř. Pak pustím počítač a půl dne jedu jak dráha. Ono zamykání je nezbytným protibobeším opatřením, zamezujícím tomu, aby se Bobeš s řevem domáhal mé pozornosti zrovna když telefonuju s těmi generálními řediteli.

Komplikované je to tím, že bohužel nedokážu přestat slyšet, co se děje za tlustými panelovými zdmi a čalouněnými dveřmi v ostatních prostorách našeho bytečku. Tam totiž probíhá trvalá, hlučná a dost odporná bitka mezi Květou a Bobešem. Každou chvíli zní srdceryvný řev Bobeše™, pak hysterický ječák Květy, pak typický zvuk pravého českého nářezu na bobešovu prdel, pak dvojnásobný bobeší řev ™™ v poslední době už s verbálním doprovodem: "mamaminminkóóó jájá už budu hóóódnéééj", pak dupání, mlácení, zvuk další bitky, pak trojnásobný bobeší řev ™™™, protože mu Květa rozlámala umělohmotnou lopatu, se kterou jí Bobeš zlobil...

Špatně se v takovém prostředí pracuje...

Nejen že se v takovém prostředí špatně pracuje, ale i méně vnímavější povaze by dříve či později možná přeci jenom začalo docházet, že tam nebude úplně všechno v pořádku. Asi nejsem dostatečně vnímavá povaha, protože mi to docházelo dost dlouho a dost pomalu. Nejspíš to bylo dáno mým nekritickým postojem k vlastní ženě, která je mladá, krásná, blonďatá, a verbálně velice zdatná.

Pokud jsem se pokusil někdy plaše načít choulostivé téma výchovy našeho synka, dozvěděl jsem se, že už by mi konečně měl někdo pořádně odauditovat tu mojí maminku, neboť u svého vlastního syna naprosto nedokážu unést svobodné projevy jeho nespoutaných emocí. Nedá se ode mě ale nic jiného očekávat, neboť vzhledem ke způsobu, jakým jsem byl sám vychováván, se ani na nic jiného nevzmůžu. A tak jenom obtěžuji své okolí, jak jsem permanentně restimulovaný tím, že neunesu pohled na praktické uskutečňování osvíceného výchovného modelu, v němž dává matka synovi svou nepodmíněnou lásku za jakýchkoliv okolností, tedy i tehdy, kdy synáček naplno vyjadřuje své negativní emoce. Je to logické, neboť mně se nikdy od mé matky ničeho takového nedostalo, a tak Bobešovi jeho citový komfort dokážu pouze závidět.

Pokoušel-li jsem se nesměle argumentovat tím, že když jsme s Bobešem sami dva, tedy bez Květy, chová se Bobeš úplně jinak, je mírný, přátelský, ochotný, spokojený, komunikativní, příjemný, hravý, a já nevím jaký ještě, prostě zlatíčko, měla Květa v zásobě další argumentační kalibr hodný jejího formátu: Naše ubohé dítě si pochopitelně ani nemůže dovolit otevřeně vyjadřovat své emoce v mé blízkosti, neboť správně tuší, že bych to naprosto nedokázal unést.

Tak s tím je u nás konec

Veřejně vyhlašuji demontáž dalšího "duchovního" modelu z Bobeší výchovy: Přesvědčení, že mateřský instinkt si ví rady.

Neví, bohužel.

Po dvou a čtvrt letech jsem pochopil, že to, na co jsem před rokem málem zdechnul, když mi z toho praskly žaludeční vředy, a co mě každodenně zbavovalo radosti z rodičovství, nebyla pouze slepá víra ve vševědoucí přirozenost dětskou. Byla to i slepá víra ve vševědoucí přirozenost mateřskou.

Poučení z krizového vývoje je velmi zřetelné: Rodina řízená potřebami miminka a mateřským instinktem jeho maminky se stává neřiditelnou vzducholodí.

Běda mužům, kterým dítě a žena vládne!

Jak laskavý čtenář možná pochopil, k výše zmíněné demontáži u nás dochází tentokrát bez předchozích konzultací...

5. 3. 2001