Aroma sploncnění

Ploncník

Příběh o Ploncníkovi se mi přihodil ještě v dobách Bobešího miminkovství, kdy jsem měl se svou vlastní rodičovskou rolí značné duševní (a také tělesné) problémy. Bobeš noc co noc a den za dnem rozvracel křehkou atmosféru v naší rodině svým strašlivým řevem, pro nějž jsem nechal registrovat obchodní označení Bobeší řev ™.

Bobeší první fyzické aktivity jsem si tehdy nazval vcelku hanlivým novotvarem „ploncnění“. Znamená to cosi jako „pinožení“ a je to odvozeno od citoslovce „plonc“, které mi kdoví proč samo přišlo na mysl jako název jednoho taktu bobešího nekoordinovaného miminčího pohybu. Když jsem ho pozoroval, připadalo mi prostě, že dělá „plonc, plonc, plonc“, tedy že ploncní. No a pak jsem mu tedy proto začal říkat „ploncník“, a když zlobil, tak „sploncněnec“.

Dlouhou dobu mé problémy s Bobešem silně převažovaly nad mými radostmi s ním. O nějaké rodičovské lásce jsem neměl ani důvod, ani motiv, ani odvahu přemýšlet. Situace byla jasná – citově jsem byl Bobešovi otcem více než krkavčím.

No a jednou jsem mimoděk zahlédl výše zobrazenou reklamu a místo „AROMA SOUZNĚNÍ“ mi najednou naskočilo „AROMA SPLONCNĚNÍ“. Nečekaně a prudce jsem si vzpomněl na svého něžného Ploncníka a slzy mi normálně vlítly do očí nad tou porcí vděčnosti a lásky, kterou jsem k němu na tu dálku v tu chvíli pocítil až z paty...

Pokud jste čekali něco duchaplného, tak se opravdu omlouvám. Prostě jsem si dnes u té reklamy s dojetím vzpomněl, jak ze mě snad poprvé vypadlo směrem k Bobešovi cosi nefalšovaně cituplného.

Škaredé holčičce škaredého koně

No a to mi připomnělo podobný, stejně iracionální příběh, který se mi přihodil už před dvaceti lety.

Tehdy jsme měli doma malou Elišku. Byl jí rok a byla velmi nemocná. V třetím měsíci svého života nám málem umřela na jakousi tajemnou a zlověstnou mozkovou příhodu. Pobyla si tehdy měsíc v nemocnici, odkud nám jí vrátili jako velmi zubožené miminko s velmi zlou prognózou. Jelikož byla ponechána příliš dlouho v klinické smrti, ponese si nevratné následky poškození mozku. Bude ochrnutá a pravděpodobně i dementní.

Když byl Elišce rok, zlá prognóza se naplňovala. Eliška se téměř nehýbala a nejevila ani žádné známky intelektuálního vývoje. Ještě jsem si dobře pamatoval, jak její starší sestra Marta v jednom roce už krásně mluvila. Pomyšlení, že se něčeho takového u Elišky možná nikdy nedočkáme, bylo dost zlé. Eliška byla v jenom roce svého věku veliká, přerostlá, bledá, nepohyblivá, a úplně blboučká. Mezi ostatními dětmi vypadala jako nepovedená larva. Nenutil jsem se do nějaké lásky, stejně by mi to nešlo. Snažil jsem se kmitat doma i v práci, abych aspoň podpořil ženu, na jejíchž bedrech přeci jenom spočívala větší část váhy tohoto našeho neštěstí.

No a jednou jsem šel takhle z práce ulicí Ve smečkách, kde byl tehdy nad Blaníkem obchod s výprodejem všelijakého aušusového zboží (a věřte – aušus za socialismu, to byl teprve opravdový aušus!). Za výlohou tam stál bílý houpací kůň tak strašně škaredý, že jsem něco takového snad v životě neviděl. Zatímco normální houpací koně, nebo i sedací koně na kolotoči, bývají stylizovaní do tlustého hříbátka – větší hlavu, tlustší nohy a tak – tenhle škaredý kůň byl přesnou zmenšeninou dospělého koně, tj. měl nezvykle malinkou hlavu a hubené nožičky jako ratlík. Potažený byl tenkým bílým filcem, špinavým a trochu rozedraným.

Řekl jsem si „no fuj, tohle je ale příšerně škaredý kůň, toho k nám určitě dovezli ze spřáteleného Rumunska, protože tak strašně ošklivého koně určitě nechtěly ani ty zbídačené rumunské děti“ a šel jsem dál a kroutil hlavou nad tou absurdní nabídkou v normalizačních obchodech. Normálního houpacího koně jsem v socialistickém hračkářství neviděl ani nepamatuju. No tenhle byl ale opravdu strašně škaredý!

A najednou mi – nepřipravenému – proběhlo hlavou, že mám doma jednu takovou škaredou holčičku, ke které by se tento škaredý kůň náramně hodil. Napřed mě tahle myšlenka zaujala svou morbidností. A v druhém sledu mi vyhrkly slzy do očí touhou pokusit se aspoň nějak, takhle téměř zvráceně, udělat jí nějakou radost a vyjádřit jí náklonnost, kterou jsem jí normálně vyjádřit téměř neuměl. Chvíli jsem s tím bojoval a pak jsem se vrátil a škaredého koně za stovku koupil.

Když jsem ho vezl domů, pořád mi znělo v hlavě „Koupil jsem své škaredé holčičce škaredého koně, protože jí chci udělat radost a protože ten kůň se k ní bude neuvěřitelně hodit“ a než jsem dorazil domů, ztratila ta myšlenka veškerou morbidnost a naplnila se čirou něžnou láskou.

Eliška si škaredého koně okamžitě zamilovala. S jeho pomocí se pak učila chodit a o pár let později i mluvit. Kůň se ukázal být neuvěřitelně bytelnou hračkou, protože dlouhé roky statečně snášel i Jiřího Mazánka, který se na něm u nás často a rád houpal.

Ani nevím, kde ten škaredý kůň skončil, už dávno jsem se odtamtud odstěhoval. Když o něm píšu teď, má to slovo „škaredý“ velmi, velmi láskyplný kontext.

2. 5. 2001