Porce channelingových textů

Mé vzpomínky na osmnáctou meditaci

Po návratu z božského světa jsem si nedovedl vzpomenout, jak jsem Tam mohl vidět, že Vše je vlastně dokonalé už Teď. Rozpadaly se mi tam všechny představy o mě i o světě. Čtu si po sobě ezoterické texty a nerozumím jim, co jsem těmi slovy myslel. Neumím už ani popsat, jak chutná hyperprostor, necítím Ho. Nevím také, zda je v nirváně individualita nebo ne, z vizí nebyla příliš patrná. Zapomněl jsem i na detaily z fascinace Boha z vlastní dokonalosti, kterou ukazoval v mnoha stejně dokonalých pohledech a ještě ji zvětšoval až k závrati. Nemohl jsem si ani upamatovat na detaily ohromujícího zjištění, že v jiném úhlu pohledu existují úplně jiné a neznámé ekvivalentní životy, jež také žijeme. Trochu se to podobalo automatickým kresbám, ale bylo to Tam dokonale pochopeno se všemi souvislostmi, jež jsem už zapomněl. Vždy je vše do nekonečna, jsou děje za ději, pozadí souvislosti za pozadím, podstata za podstatou, světy za světy, vždy rychlejší, složitější, silnější. To je Věčný život, božská Hra. Odhalit v kameni Absolutno, to dá práci. Jen Ono zná Vše. Nekonečno je ale zas jen to, co neznáme.

Proto Kristus řekl, že Jeho království je z jiného Světa. Nižší nikdy nemůže pochopit vyšší, jen do Něj může vstoupit, ale pak už není tím, čím bylo. Pak je Mu také jasné, že vnitřek je vnějšek. Jisté je, že v příští podobné meditaci si vše opět uvědomím a pak to zase zapomenu.

23. meditace – Bože, odstraň mi ten strach z Tebe

Léčil se můj strach z boha, strach z duchovního růstu. Prováděla to 4,8má dimenze v ponoru jen 42 procent. Dávala otázky a dokonale na ně odpovídala. Ukazovala mi, jak to ve vesmíru chodí. Bolelo mě, když jsem se bál a držel spodního. Chápal jsem vše v symbolických vizích, uvědomil si, že vždy takto bude vnímat vyšší dimenzi. Spodní jen tupě zíralo a málo chápalo, nechtělo to.

Nadvědomí nás trestá za to, co neděláme správně či nechceme přijmout. Pomohlo mi, když jsem se pustil starého a pak ve vizi uviděl, jak mě operují nějací chirurgové. Vše je život a učení i bolestivé terapie a tresty proto je tu Stvoření. Pochopil jsem také, že i vize, sny a pocity jsou součástí života. Spodek spodního vědomí vše chápal vždy trochu jinak, omezeněji a rozdíl bolel. On nejraději do ničeho nemluví, jen se bojí. Jen by také chtěl vše zapisovat, protože to je jeho útěk, nechce to zpracovat, jen si to zapíše a chlubí se tím. Mystika není o Tom, ale je To. Nechce však projít pocitem strachu, ale procházení pocity je právě to učení. Jak dokonale ho prožijeme, tak úspěšně postoupíme výš. Ale přesto to byla účinná výuka, jako život. Potřebuje ve vizi prohníst, prosvětlit, nebo se nechat operovat v meditaci.

Nech se ovlivnit, napsala mi ruka, máš strach ze změn. Pocitem tísně ze strachu jsem procházel od paty k hlavě a on sílil a slábl. Zastavil jsem ho v bodě největší bolesti a nechal se jím prostoupit. Poznal jsem, že meditace nejsou jen na pěkné pocity, jsou hlavně psychoterapií, zkoncentrovaným životem. I běžný život je terapií, ale v meditaci lze zesílením procesů urychlit výchovu.

Práce se symboly je totéž jako reálný život, symbol věrně zastoupí cokoliv. Vnímal jsem to v tisíci příkladech. Z kostek archetypů se skládá život. Proč to brát tragicky? Nikdo nesmí stát na místě, Život je živý... Věčnost je zase pouze poznávání své Dokonalosti miliardami způsobů. Když to nebereme jen znamená, jak Život odmítáme a bolest či události nás donutí zharmonizovat přístup.

Změnil jsem přístup k nadvědomí, už to není cizí hlas, ale dívám se na Něj i na myšlení stejně, oba jsou ze mě. To je konec destability, další transformace půjdou snadněji. Ještě nějakou dobu po meditaci mě horní vědomí na sebemenší podnět zahrnovalo vysvětlujícími pocity a vizemi. Naštěstí dokonale hlídá moje duševní zdraví, jinak by mě ta forsáž poznání rozhodila....

Nemám si dělat plány ani starosti, božské vše zařídí. Stále cítím výčitku od božského. Nepřijímám Stvořené, peru se s Ním v meditacích kde mě to bolí, i v životech. Raději bych dělal vše jiné, nebo utekl. Až teď si uvědomuji, kolik je ve mě strachu. Dříve jsem jej nechtěl vnímat a snažil se ho odstranit dobrodružností.

Mám najít pravý vztah k životu. Kdybych to dokázal změnit, nebojovat, ale přijímat. Hledět i na zpozdilé bez odmítání. Vše si jde po svém. Kritizovat znamená neznat souvislosti a Podstatu, to je humpolácký přístup. Nadvědomí mě vychovává pocity. Jsou někdy bolestivé, ale dá se to vydržet. Neumím je však ještě dobře číst, nejsnáze odpověď ano a ne.

Stále nemám dostatek odevzdanosti, bojím se Ho, chci si velet ve všem. Je potřeba stále vnímat postoj božského i v banálních věcech, protože mohou být stejně důležité, symbol je symbol. Představoval jsem si odevzdání jednoduše, ale má to být více úplné aby to šlo rychleji. Brzdím to nejistotou, neochotou a strachem. Proces se bude zjemňovat.

Šestá meditace Pavla

Tak jsem to přežil. Do této meditace jsem vstupoval trošku s obavami, protože během dne jsem prožíval bolestivou psychoterapii, jednak s odloučení od mé milé a vůbec kvůli nutnému pročištění. Také jsem se strachoval, že si půjdu spíše pro výprask než pro poznání. Všechno jinak. Výprask se nekonal, bylo to spíše přátelské a láskyplné ukázání chyb, které nejčastěji dělám a zákonitostí v Božském stvoření. Bohužel si velmi málo pamatuji, ale prý je mám uloženy v podvědomí a když bude třeba, ukáží se mi. Něčemu se mé ego vyloženě bránilo… bylo to na něj příliš – ty jsem zapomněl okamžitě. Něco se týkalo mé budoucnosti a Jany. Vše je dané a vše se odehrává ve všech úrovních zvlášť a vlastně dohromady, ale my se dozvíme pouze to co je třeba vědět, kvůli výuce a nemusí se to vůbec shodovat se skutečností. Všechny mylné informace, které jsem dostal, byly kvůli tomu, abych přišel na to, že se nemám ovlivňovat druhými, ale věřit hlavně své intuici. Viděl jsem proč to všechno je – my jsme to tak chtěli, chtěli jsme poznat celé Stvoření, všechny části svého Otce… a není kam se ztratit, zase se všichni vrátíme… je to skvělá Hra (i když to někdy bolí, ale vlastně co? – vždyť vše je On…)

Ono to není o tom, že se něco učíme, my už vše víme, ale dočasně si to neuvědomujeme, jsme oblbnutí hrou – není to učení, ale rozpomínání se na to co jsme…

Co se týče mne, bylo mi ukázáno, že mně teď nejvíce trápí roztěkanost mysli. Ego by si pořád s něčím hrálo, jenom aby nemuselo umírat. Měl bych se vymanit z té chobotničky ega. Musím vše odhodit a jenom se mu v lásce odevzdat. Né má, ale Jeho vůle staň se mou…

Ono je dobré ze začátku se koukat na ty ostatní a získávat od nich informace o cestě, ale po tom to chce se obrátit pouze k cíli a vnímat hlavně jej. Je dobré vše rozebírat a ptát se, ale lépe je se úplně odevzdat, uklidnit mysl, zastavit kolotoč ega a vnímat jenom jeho – být v něm, v lásce, v kráse, v radosti… Ponořit se beze strachu, bez chtění a s odvahou. Vždyť je láska a ta nás musí zcela obejmout a pohltit.

Bylo mi ukázáno, že vždy bude existovat všechno, i ten druhý pól. Pouze se to vlní a záleží na mně, co chci prožívat.

Také mne odkázali na určitá tantrická cvičení s čakrami, které mám nyní provádět hlavně kvůli očištění. Jinak ponor se pohyboval ± 70% do 5,5 dimenze.

Další dny se střídaly ponory do Božského (kolem 50%) s bolestivou psychoterapií, která je nutná kvůli pročištění a dlouhodobějšímu ponoru. Jedná se o vnitřní bolest, vyvěrající na povrch vědomí, kterou je nutné rozpustit láskou a světlem. Při cvičení s čakrami se vlastně vnáší Božské vědomí do jednotlivých čaker, přičemž vystupují na povrch nezpracované a po dlouhou dobu pečlivě uzavřené kořeny našeho ega (strachy, obavy, negativní sklony)… tyto je třeba světlem Božského vědomí zcela spálit, aby se mohlo v takto vyčištěném příbytku duše pěkně zabydlet.

Milošova Nekonečnost nirvány

Zase se mi připomněla Nekonečnost a Dokonalost Sedmičky. Byl jsem opět v TOM! Prožil jsem další Tvář nirvány, i když byla vnímána jako jediná bez vzpomínky na cokoliv jiného. Takové je totální vnímání Boha. Síla pocitu Dokonalosti byla opět ohromná, po meditaci jsem musel několik hodin odpočívat.

Úchvatná až závratná krása Božské dokonalosti, jež tvoří vesmír v celé jeho šíři a řídí pohyb i těch nejmenších částic. Dokonalost je vytvořena složením archetypů do nekonečna kruhů v kruzích kruhů. Bůh neustále hledá všechny Své možnosti projevu. Zkoumá další propojení archetypů, nastavení božského kódu v kruzích, které ještě neokusil a sleduje, co vytváří. Tvoří okno na Sebe i na vesmír. Dokonalost je z nekonečna součástek, semička vše má a vším žije. Má nekonečně pohledů na sebe, všechny do sebe zapadají a propojují se v jejím centru, jako zdroji paprsků světla. Takhle si hraje věčně jako proužek stočený do osmičky, čas jakoby nezná. Má jen různé pohledy do nekonečných kruhů donekonečna se rozšiřujících v nekonečně tunelech, sestav archetypů. Nežije ničím jiným. Jen koordinuje řetězce archetypů aby do sebe zapadaly s nekonečnou přesností a s nevyjádřitelným smyslem i pro ten nejmenší detail (symbol). Tak vytváří kontinuální Hru – děje pro nižší dimenze, stavební částečky Sama Sebe. Určuje, co kdo bude prožívat. Je neosobní, i když se kouskem zaměřuje na každého.

Bůh je zkrátka dokonalý a nekonečný, všemi směry proměnný fraktál. Neustále vytváří a žije Sám Sebe, neboť není nic jiného než On ve Všem. Ze Sebe tvoří a je jen tím co tvoří. V jeho pozadí je už jen Jeho vyšší vyjádření, jež se překlápí do stále dokonalejších archetypů poznání Sebe. Takovým postupným rozplýváním, které končí v Hloubce Podstaty v nekonečnu pojmutím Všeho, je ztotožnění se s Absolutnem.

Meditace Aničky byla celá se sedmou dimenzí

Už od minulého večera jsem si užívala terapie, takže když jsem se ráno probudila, nebylo mi nic moc... a po nezbytné sprše jsem se vrátila do postele, pustila kazeťák a začalo to. Docela postupně.

Nejdřív „jenom” pocity klidu a míru v mysli (to mi uprostřed terapie přišlo skvělé až dost, ale byl to jen začátek). Pak jsem zničehonic byla TAM.

Pro TAM se velmi těžko hledají slova... ten tolikrát ztracený pocit Boží Lásky a dokonalosti byl zas tady... však kdo ho zná, tomu netřeba popisu a ostatním sebelepší popis stejně nepomůže...

A byla to Její Božská Dokonalost 7. dimenze... jemná, lehká, elegantní, pohrávající si se vším kolem sebe... dávající vznik všemu, co známe tady dole...

... co mě zarazilo, když jsem o tom pak začala přemýšlet – TAM nebylo žádná já, žádné ego... jen splynutí s Ní... žádné myšlení, prostě nic, jen její božská hra...

Potom se postupně začalo ego probouzet zpět k vědomí a zase jsem myslela... a vzpomínala na svět... a na vlastní žádost spatřila ta šílená kola archetypů... náhlý záblesk uvědomění: „VŽDYŤ TO JE TAKY JENOM SYMBOL!” Ale dobrý symbol...

...a zase sedmička... a jak jsem ještě před nedávnem neměla ani jedno vědomí, najednou mám dvě... to jsou mi věci... jedno zůstává se sedmičkou a snaží se s ní splynout (ale už to nejde)... a druhá se odpoutává a letí... vnímám obě, dění se prolíná... růžový svět sedmičky a zároveň Vesmír, tak, jak ho známe ze Země... hvězdičky... proč? Nepřemýšlím o tom... hele, tuhle hvězdu znám... její světlo... napadá mě název, zapomínám ho... zato vím, že my jí říkáme Sirius... a planeta... na té planetě život... do toho se prolíná dokonalost sedmičky... už to neustojím... motá se mi z toho hlava... usínám...

...v půl jedné mě budí máma na oběd, ergo zapomínám všechny sny. Připadám si jak přejetá kombajnem, hučí mi v hlavě... co se se mnou během spánku dělo, nevím... a nechci vědět, radši.

Mimochodem, když jsem pak večer četla cestopisy z Himalájí od Bruntona, „náhodou” :-) mě praštila do očí kapitola nadepsaná Tajemství Siria... popisoval tam obyvatele, s kterými navazovali spojení nevímuž jací Tibeťani... každopádně jsem to předtím nečetla a ta shoda mých zážitků s tím co čtu byla až šokující... no to jsou mi fóry... oni prostě umí věci a rádi se občas předvádějí... každopádně ten význam epizody se Siriem mi ještě není vůbec jasný...

Další den bylo moc krásně, a tak jsem vzala psa a šli jsme ven, na Tajch. Spousta jarních kvítků, ptáčci zpívali, sluníčko svítilo... je jaro! Nádhera... jak v meditaci... Sedla jsem si nad rybník a meditovala... cítila jsem přitom 4. čakru, jak jí prochází světlo a láska... a všechny negativní pocity ze mě odplouvají...

...když vnímám, jak je mi příjemně, přeju si, aby ta meditace nikdy neskončila... vždyť je to Pravda... není bolesti, není utrpení... leda v mysli... v meditaci není bolest, to jen ego si způsobuje bolest... masochista zabedněnej... ALE PROČ?

Vždyť to je vlastně jedno... ego, táhni do kelu, zmiz, rozpusť se... víš, jak je mi bez tebe dobře?

V meditaci vždycky úplně zmizí vědomí já... ego je přeřváno... ale jen dočasně, jak se ho zbavit natrvalo? Dokud je mysl soustředěná, ego je bezmocné... a když mysl zapomene sebe sama, kde je potom ego?

Ach, Bože... ne má vůle, ale Tvá se staň...