Hlubinná abreaktivní psychoterapie

Co je hlubinná abreaktivní psychoterapie?

Je to psychoterapie, která hledá a nachází příčiny psychických a psychosomatických obtíží v traumatech, která člověk prožil v minulosti.

Abych to mohl formulovat přesně, musel bych nejprve vysvětlit co je to korektivní událost, co je zúžený stav vědomí a co je to restimulace. Ale to už bych musel alespoň v kostce vysvětlit podstatu teorie.

Zúžený stav vědomí je takový stav vědomí, kdy je část pozornosti člověka věnována bolesti, kterou právě prožívá. Bolest je pro nás něco jako havarijní signál a proto nejsme schopni jí naši pozornost nevěnovat, pokud se vyskytne. Čím je bolest intenzivnější, tím větší část své pozornosti jí věnujeme. Čím větší část pozornosti věnujeme bolesti, tím menší část pozornosti jsme schopni věnovat ostatním informacím.

Představme si to tak, že do vědomí přicházejí informace stále, ale my si je nemusíme uvědomovat. Všechno, co naše smysly registrují, se neustále zapisuje do naší paměti zároveň s informací o tom, jak tyto vjemy prožíváme. Naše smysly registrují stále, bez ohledu na to, zda si jejich registraci uvědomujeme. Jestliže například tady v pokoji bude mluvit rádio, ale já budu hovořit s tebou, tudíž mu nebudu věnovat pozornost, moje uši ho stejně zachytí a moje paměť ho zaznamená. Lze demonstrovat například v hypnóze, že pokud se člověk do této situace vrátí, záznamy v paměti jsou skutečně kompletní.

Ve stavu zúženého vědomí se tedy do paměti zapíše řada smyslových vjemů, kterým jsme nevěnovali pozornost. V takovém případě hovoříme o nekomentovaných paměťových záznamech. To neznamená, že bych jinak musel všechny vjemy mentálně komentovat. Komentářem je myšleno, že si vjem prostě uvědomuji, že je součástí mého prožívání.

Při zúženém stavu vědomí je tedy ochuzen komentář paměťového záznamu. Čím je prožívaná bolest větší, tím je komentář ochuzenější. Krajním stavem je bezvědomí, kdy je informační obsah komentáře takřka nulový.

Ano. To lze demonstrovat například tím, že vedu-li někoho v regresi do jeho minulosti, je schopen si projít i dobu svého bezvědomí, ať je způsobeno úrazem či narkózou.

V zúženém stavu vědomí se do paměti zapisují nekomentovaně i všechna slova, která člověk slyší, nebo si je i jen pomyslí. Takové nekomentované záznamy nazýváme engramy. Pokud se podíváme do starší psychologické literatury, hovoří se tam o engramu v širším slova smyslu jako o jakémkoliv paměťovém záznamu. My tento termín používáme v užším smyslu. Engramy jsou takové záznamy, které vznikly za přítomnosti bolesti, při zúženém stavu vědomí a mají ochuzený komentář. Souvislá řada engramických záznamů tvoří engramickou událost. Tyto engramické události jsou příčinou všech aberací. Aberace je popisována jako odchylka od normálního stavu. Já bych ji popsal jako odchylku od ideálního stavu. No a aberace se mohou projevit různými psychickými a psychosomatickými potížemi.

Jestliže chceme negativní vliv engramických událostí odstranit, musíme vytvořit takzvanou korektivní událost. Ale teď narážím na to, že jsem ještě neřekl, co je to asociace.

Naše paměť má určité vlastnosti. Jednou z nich je prakticky neomezená kapacita. Člověk může vystudovat několik vysokých škol a nemusí mít strach, že se mu to do hlavy nevejde. Druhou důležitou vlastností je způsob vybavování, který je velmi odlišný například od vybavování z paměti v počítači. Tam musí být pro každý záznam známa jeho adresa, pomocí níž je záznam vybavován. Není-li adresa známa, musí se počítačová paměť pracně prohledávat. Lidská paměť má jiný způsob vybavování, data vybavuje na základě asociace, neboli podobnosti.

Představme si, že nyní vnímám současnou situaci – tebe, pokoj, kamna, určitou atmosféru. To všechno se zapisuje do paměti. Asociativní vybavení tohoto záznamu proběhne tehdy, kdy na vstup mé paměti přijde příště nějaký údaj, který má s uloženým záznamem nějakou podobnost. Pak je jistá pravděpodobnost, že se mi uložený záznam vybaví z paměti. Pravděpodobnost je tím větší, čím je větší podobnost obou událostí. Tento záznam se mi může vybavit třeba když tě potkám na ulici. V tu chvíli si mohu vzpomenout, jak jsme tady spolu seděli a hovořili. Ještě více se mi ta událost může vybavit, když příště přijdeš opět sem. Tímto způsobem se vybavují data z paměti. Vybavením myslím vybavení dat ke zpracování do té oblasti psychiky, kde se s nimi dále manipuluje, nemam na mysli vědomi.

Ještě si musíme zavést pojem restimulace. Znamená to opětné vybavení. Restimulace označuje situaci, kdy mi určitá aktuální událost připomene a vybaví z paměti dřívější záznam. Tady je třeba zdůraznit, že vybavení vůbec nemusí dojít tak daleko, abych si je uvědomil. Může se odehrát pouze do takzvaného podvědomí, někam, kde se informace zpracovávají, ale nemusejí být uvědomovány.

Představme si, že byl někdo ve čtyřech letech hospitalizován a prodělal operaci slepého střeva. Pro malé dítě je obvykle takový pobyt v nemocnici traumatem. Celý pobyt i s předchozím onemocněním je jedna traumatická neboli engramická událost. Pak byl tento člověk mnoho let zdravý a třeba dnes, ve třiceti letech, najednou chodí do nemocnice někoho navštěvovat. Nemocniční prostředí mu chtě nechtě začne vybavovat do podvědomí řadu záznamů z jeho vlastní hospitalizace. Vidí doktory v bílých pláštích, cítí charakteristický nemocniční pach a to všechno mu restimuluje staré paměťové záznamy. Znovu zdůrazňuji, že si to vůbec nemusí uvědomit, na svoji hospitalizaci si nemusí vzpomenout. Pokud se takových záznamů vybaví více, nebo se budou vybavovat častěji, mohou se vybavovat i nekomentované paměťové záznamy. Bude se cítit nepříjemně nebo ho začne bolet břicho. To je projevem restimulace engramu.

Restimulace se projeví zejména tehdy, je-li častá, řekněme chronická, nebo je-li jednorázová, ale velmi intenzivní. Pak může dojít k trvalému zaklíčování, kdy se data z paměti do procesoru vybaví trvale. Ale protože v době, když byla tato data pořizována, byl jejich komentář v důsledku zúženého stavu vědomí ochuzený, dostanou se při takové restimulaci do procesoru nekomentovaná data. Může to být bolení břicha nebo nějaké verbální obsahy. Jelikož procesor se chová jako hloupý počítač, nedokáže už rozlišit, že se tato data vztahují k staré události, a interpretuje je tak, jakoby platila aktuálně dnes. Jestliže by tato data obsahovala verbální výrok „musíš být hodný a musíš poslouchat“, bude se dotyčný člověk podvědomě, aniž si to uvědomí,řídit příkazem „musíš poslouchat“. Bude-li taková restimulace intenzivní, bude se chovat jako submisivně

Vzniká praktická otázka, dá-li se s těmito mechanismy něco dělat. Ve starých paměťových záznamech není možné ani nic přemazat, ani nic přepsat. Co se jednou zapíše, to tam zůstane.

O gumování mozků píší bulvární plátky. Gumování mozků neexistuje v tom smyslu, že by se paměťový záznam vymazal. Lze ale způsobit, aby se určité paměťové záznamy vybavovaly obtížně. To, že si ne jaká data nejsem schopen z paměti vybavit, ještě neznamená, že tam nejsou.

Nemůžeme-li v minulosti nic přepisovat ani gumovat, vzniká otázka, jestli můžeme vůbec něco udělat, abychom situaci napravili. Představme si hypotetický pokus. Engramická událost je třeba dvacet let stará. Co kdybych nyní uměle vyrobil jinou událost, která by s engramickou událostí byla obsahově identická, ale lišila by se tím, že by v ní nebyl stav zúženého vědomí? Událost by obsahovala všechny podrobnosti zcela identicky – třeba jak člověk byl jako malý hospitalizovaný v nemocnici a strašně mu to vadilo. Všechno, co tehdy prožíval, by bylo vědomě prožito a vědomím „okomentováno“. Co by taková uměle vyrobená událost způsobila? Jestliže někdy poté dojde k restimulaci první engramické události, zákonitě musí dojít i k restimulaci druhé umělé události. Restimulace funguje na základě asociace, podobnosti. Jestliže jsou dvě události obsahově identické, pak jestliže třetí událost je podobná té první, zákonitě je podobná i té druhé.

Jestliže se tedy restimuluje engramická událost, zákonitě se restimuluje i událost námi vyrobená. Tím se dostanou do procesoru obě dvě. Protože událost námi vyrobená má kompletní komentář, dostane se do procesoru i on. Jelikož jsou události identické, komentář se hodí i na starou událost. Touto substitucí vyrobíme komentář pro původní engramickou událost.

Nově vytvořenou událost nazýváme korektivní událostí, protože koriguje negativní aberativní vliv původní engramické události. Vytvoření korektivní události nazýváme abreakcí. No a tím jsme se konečně dostali k tomu, co je to abreakce. Dosažení abreakce je základním cílem hlubinné abreaktivní psychoterapie.

Už jsem řekl, že lze léčit všechny psychické a psychosomatické nemoci. Pro psychické potíže to platí obecně. Léčení neuróz není problémem. Psychózy jsou léčitelné také, ale terapie je náročnější a nelze ji dělat ambulantně. Psychosomatické choroby jsou takové, které se jeví jako somatické, to znamená tělesné potíže, ale při somatickém vyšetření není žádný nález. Obvykle lze přijít na to, že potíž je psychického původu a vyléčit ji.

Když si toto přečte psycholog nebo psychiatr, bude nevěřícně kroutit hlavou. Hovořím tady o příliš širokém záběru, než na jaký jsou zvyklí. Ale zkušenost to potvrzuje. Máme již zkušenost i s úspěšným léčením sexuálních deviací.

Sám jsem vyléčil např. několik pacientů s migrénou. Na migrény sice existují léky, ale ne v tom smyslu že by léčily, tedy odstranily příčinu, ale že potlačují symptomy. Migrény se podařilo vyléčit tak, že si klient prošel svoje porodní trauma. Důkladným zpracováním porodního traumatu migréna zmizela.

Léčit lze prakticky všechno. Jsou například lidé, kteří mají často úrazy. To je také psychického původu, je to dáno nepozorností. Řeklo by se, že když někoho přejelo auto, nemělo to s psychikou nic společného, byla to náhoda. Ale proč se dostal pod to auto? Řadu věcí si ale člověk zaviní sám svojí nepozorností. Na statistice úrazů se významnou měrou podílí malá skupina „úrazářů“, lidí, kteří mají úrazy mnohem častěji, než ostatní. Příčina bývá psychického původu, je možno ji najít a odstranit.

Klinický psycholog, který má k dispozici uzavřené oddělení, by se mohl pouštět do čehokoliv. Ale ambulantně není možné pouštět se například do terapie hraničních psychotiků – nevyvážených labilních osobností. Jejich problémy nelze vyřešit v jednom sezení a je tam velké nebezpečí, že terapie je vychýlí z jejich problematické stability a nezkušený terapeut je tam nemusí být schopen dostat zpátky. Výsledkem bude, že pacient po takovém zásahu skončí na psychiatrii a bude z toho vinit terapeuta. On by dříve či později na té psychiatrii skončil stejně, jenomže když mu to v dobré vůli terapeut urychlí, tak už mu nikdy nevymluví, že je to jinak. Tyto lidi zkušený terapeut rozpozná velmi snadno. Pokud tuto zkušenost nemá, měl by být opatrný a nepouštět se tam, kde má jakoukoliv pochybnost.

Kontraindikací je silný vliv farmak, zvláště psychofarmak, léků proti bolesti, léků na spaní a drog. Praktická zkušenost ukazuje, že pak nejsme schopni vytvořit korektivní událost a k abreakci nedochází. Biochemický mechanismus zatím není prozkoumán.

Není žádoucí pracovat se ženami ve vyšším stupni těhotenství. V regresi klient mnohdy prožívá velmi silně. Prožívání stresující události může do jisté míry prožívat s matkou i dítě, ale na rozdíl od ní u něj při tom nedojde k abreakci.

Nelze léčit toho, kdo o to nemá zájem, tedy proti jeho vůli. Platí to i pro malé děti. Terapie spočívá v komunikaci a malé děti ještě nespolupracují.

Kdy a kde?

To si netroufám říci. Tuto terapii dělám asi od roku 1979, mám hromadu kasuistik. Dříve jsem ji dělal osm hodin denně a věnuji se jí stále. Nicméně údaje, které mohu poskytnout, by statistiky neuspokojily. Je otázka, jestli v tomto případě je statistický přístup ten vhodný. Dám příklad. Budeš-li chtít zjistit, jestli tento vypínač funguje a skutečně rozsvěcí světlo – kolikrát ho zapneš a vypneš, aby jsi se přesvědčil, že světlo svítí? Budeš to dělat tisíckrát?

V terapii nepoužívám metodu pokusu a omylu. Je možné postupovat cíleně standardním způsobem a standardním způsobem také dosahovat výsledku. Rozdíl u jednotlivých lidí je jenom v tom, že někdo je více aberovaný a jiný méně. S někým to jde rychleji a s někým pomaleji.

Rozlišil bych první sezení od těch dalších. V prvním sezení, když přijde někdo, kdo o terapii nic neví, strávím alespoň prvních dvacet minut stručným vysvětlením základů, ze kterých se vychází. Nedělám to proto, že bych chtěl klienta vzdělávat, ale aby věděl proč co děláme. Zajistím si tím jeho lepší spolupráci.

Klientovi řeknu, že si bude vybavovat minulé prožitky, že si může projít porod a že může jít i před svůj porod. I v případě, kdy si dotyčný myslí, že mu to nepůjde, že tomu nevěří, už pouhý fakt, že to konstatuji, mu pomůže nějaké zábrany odbourat. Rychlost postupu totiž do značné míry závisí na tom, nakolik si dotyčný člověk vytváří zábrany. Každý, kdo přijde na terapii, je do nějaké míry ochoten spolupracovat, protože se chce zbavit svých obtíží. Lidé často předem říkají: „Se mnou to nepůjde, já si pořádně nepamatuji co jsem dělal minulý týden, natož abych vykládal, co jsem dělal před mnoha lety“. Pak je otázkou mé profesionální zručnosti, aby si klient potřebné vjemy vybavil.

Takže v prvním sezení vysvětlím základy teorie a pak velmi stručně vysvětlím standardní otázky, které se při regresi používají. Vysvětlím, jak tyto otázky a příkazy chápat a jak na ně reagovat, aby komunikace byla jasná a jednoznačná.

V dalších sezeních už vše probíhá stále stejně. Ať se jedna o psychosomatické potíže, neurotika, nebo pacienta s migrénou, postup je pokaždé až jednotvárně stejný. Jednotliví terapeuti se liší jenom tím, jak dobře a rychle dokáží klienta vést do jeho minulosti.

Představme si, že někdo přijde s bolestmi hlavy a chce se jich zbavit. Vysvětlím mu tedy postup a požádám jej, ať se posadí, zavře oči a nechá je zavřené, dokud neskončíme. Pak může dialog vypadat například takto:

„Kdy vás naposledy bolela hlava?“

„Mně bolí vlastně pořád.“

„Kdy vás v poslední době bolela hlava zvlášť silně?“

„Včera odpoledne to bylo zvlášť hrozné.“

„Jděte k včerejšímu odpoledni“ (tím myslím, ať se tam v duchu přenese).

„Jsem tam.“

„Jak dlouho to trvalo?“

„Asi hodinu.“

„Běžte na začátek a řekne mi, co vidíte.“

„Vidím manželku u dveří.“

„Projděte od tohoto okamžiku celou hodinu.“

Tím myslím, aby událostí procházel v přítomném čase: „teď přicházím domů, otvírám dveře, bolí mě hlava, beru si mokrý hadr, dávám si ho na hlavu, lehám si na kanape…“ atd. Ne aby jenom vzpomínal, co dělal včera. To jsem mu vysvětlil už na začátku.

Nechám ho projít událostí několikrát za sebou a tím asociativně pracuji s jeho pamětí. Při každém průchodu se mu zcela automaticky, aniž by na to myslel, vybavují starší podobné události, ve kterých jej také bolela hlava. Po několika průchodech se zeptám:

„Je nějaká podobná časnější událost?“ Tím míním podobná ve smyslu stejného bolení hlavy.

„Týden před tím, když jsem šel z fotbalu, mě strašně bolela hlava.“

Tuto událost pak zpracujeme stejným způsobem. Tak můžeme pokračovat porad dal, až se dostaneme k události, kde se mu skutečně něco stalo s hlavou, například kdy jako dítě spadl se schodů a udeřil se. Velice často bývá bolení hlavy z porodního traumatu.

Když se dostaneme k příčinné události, procházíme ji víckrát. Pokud je to skutečně takzvaný primární engram, lze při tom pozorovat řadu ukazatelů, že se při procházení skutečně vytváří korektivní událost. Zatím co v předchozích procházených událostech jej hlava bolela čím dál tím víc, v okamžiku vytváření korektivní události bolest hlavy mizí. V dalších průchodech mizí nejen somatické příznaky, ale i negativní emoce. Nastupuje euforie a klient se subjektivně cítí dobře. Je to pozorovatelné i objektivně, vidím na něm, že se začíná usmívat. Pokud se při terapii používá měření psychogalvanické reakce, lze ukázat, že v okamžiku abreakce má psychogalvanická reakce zcela charakteristický průběh.

Ne. Pokud si někdo vybavuje své minulé životy, nijak to nedokazuje, že se to skutečně stalo. V rámci terapie ani takový důkaz nepotřebujeme. Člověk například zpracuje událost, u které má pocit, že proběhla třeba před dvěmi sty lety. Z terapeutického hlediska je podstatné, že jestliže ji zpracujeme jakoby se stala před půl rokem, klient se zbaví svých dnešních potíží. Pokud někdo předem říká, že na reinkarnace nevěří, odpovídám mu, že ani věřit nemusí. Pokud se mu bude něco podobného vybavovat, může to pokládat za produkt své fantazie. Pokud to zpracujeme, jakoby to byla reálná vzpomínka, tak mu to pomůže. Lidé většinou přicházejí proto, aby se zbavili svých obtíží, nikoliv proto, že by se chtěli přesvědčit o svých reinkarnacích.

Na druhé straně se řada regresních terapeutů zabývala snahou o exaktní ověření výpovědí jejich pacientů, kterým se vybavoval minulý život. Pokud pacient vypráví o minulém životě třeba před sto lety a ten se odehrával v kulturní zemi, kde se vedou matriky, není zásadním problémem zjistit, že člověk toho jména tam skutečně tehdy žil. Potvrzuje se, že lidé si nevymýšlí. Vybaví-li se někomu, že za druhé války padl jako námořní kapitán na určité lodi v konkrétním místě, není tak velký problém zjistit, zda se v danou dobu tato loď skutečně potopila. Takových prací byla dělána řada a pravdivost výpovědí pacientů v regresi se vesměs potvrzuje.

Zlé jazyky a skalní oponenti říkají, že pacient předem něco četl nebo viděl. Myslím, že nemá smysl ztrácet čas s autory takových výroků. Tito lidé k možnosti regrese přistupují zásadně negativisticky, přesvědčit je nelze a nemá smysl se o to pokoušet.

Pokud chci dělat regresi z důvodů zvědavosti či výzkumu, není podle mě vhodné zrovna tím začínat. Jestliže někoho zajímá, co dělal ve třináctém století, a představuje si, že po půlhodinovém sezení to bude vědět, bude pravděpodobně zklamán. Pokud by se někdo o svou minulost zajímal opravdu hlouběji, měl by přistoupit na to, že bude tuto záležitost dělat delší dobu systematicky, aby se nejprve zbavil alespoň těch nejzávažnějších engramů. Jestliže je zpracuje, tak nejen že se bude cítit lépe a zdravěji, ale cesta do minulosti se mu tím zprůchodní. Když si potom vybaví třeba nějakou událost ze třináctého století, nejprve bych se podíval, jestli tam není nějaké trauma, které bych zpracoval. Pak už není problém zjišťovat tam další podrobnosti. Ano, lze to, i takové věci jsme dělali a vypadá to velice zajímavě.

Vychází se z toho, že příčinou potíží je trauma prožité v minulosti.

Tato myšlenka je velice stará a autorů je mnoho. Už Freud ve svých ranných pracích, ještě než se dal na psychoanalýzu, pracoval s hypnózou a prováděl hypnotickou regresi s hysterkami. S údivem konstatoval, že když své klientky dovedl do dětství, objevilo se, jak je to v paměti všechno chronologicky uspořádáno, a když si to klientky všechno dobře vybavily, ulevilo se jim. O mechanismu abreakce, tak jak jsme tu o něm mluvili, sice ještě nic nevěděl, ale konstatoval výsledek.

Jeden známý bádá na poli egyptologie. Vyslovil domněnku, že tato technika byla známa již starým Egypťanům a že již zasvěcenci Osirise se těmito věcmi zabývali. Takže...

Dnes je situace jiná, než byla před deseti lety. Zdůraznil bych, že nejen u nás, ale i v celém světě. Nabývá na síle nový proud, kterému se říká transpersonální psychologie, a do kterého spadá i tato psychoterapie.

Řada lidí se poněkud mylně domnívá, že za minulého režimu nebylo možné dělat nic, kde by se hovořilo o reinkarnaci. Vládnoucí ideologie to tehdy sice nedovolovala, ale totéž platí i dnes, zejména u té, jak říkáš oficiální psychologie. Podívejme se do historie psychologie v devatenáctém a dvacátém století. Devatenácté století bylo věkem elektřiny a páry. Tehdy se psychologie chtěla exaktností přiblížit takovým vědám, jako je matematika, fyzika a chemie. Vyhraněným produktem takového postoje je ranný americký behaviorismus. „Protože nějaké vědomí nejsme schopni ani vidět, ani měřit, je to pojem, který nás nezajímá, a nebudeme se jím proto vůbec zabývat.“ Pokud se někde pracuje s parapsychologií, je většinou snaha i na ni nazírat čistě materialisticky. Takový přístup k věci s různými odstíny platil v univerzitních kruzích ještě i po celé dvacáté století. Nebylo možné, a do značné míry to není možné ani dnes, vyjít s nějakou reinkarnací. Ostatní kolegové by prohlásili: „Ale pane kolego, to je nevědecké!“ Výsledkem je pak společenskovědní znemožnění dotyčného autora.

Není to tedy jenom otázka ideologie, která tady vládla za předchozího režimu, je to dáno celosvětovým vývojem psychologie v posledních dvou stoletích. Díky nástupu transpersonální psychologie, kam spadá například také holotropní dýchání, se ale situace začíná měnit.

To myslíš jako z hlediska požadovaného IQ?

Tam je to do značné míry otázka byznysu, nepřipustit si nové lidi do svého cechu, pak by nás bylo moc a obchody by už nebyly takové…

Z hlediska technického se hlubinnou abreaktivní psychoterapii může naučit každý, kdo má zdravý selský rozum. Abys mohl dělat tuto terapii dobře a s úspěchem, nestačí znát pouze formálně teorii a sled příkazů. V průběhu terapie musíš navazovat mentální kontakt s klientem, což lze nacvičit. Kdo chce být úspěšným terapeutem, měl by mít určitou vytrvalost a schopnost koncentrace. Není to jenom otázka rutiny, algoritmu, který na klienta nasadím a půjde to samo. Musí tam být i určitá mentální práce terapeuta, která na první pohled není vidět, ale kdo ji nedělá, nemá výsledky.

Teorii se lze naučit z knížky Informační teorie psychiky a praktický postup je popsán v knížce Cesta do vlastní minulosti. Obě tyto knihy jsou běžně k dostání. Když jsem je psal, měl jsem pocit, že je to popsáno křišťálově průzračně. Bohužel praxe mě přesvědčuje, že pro mnoho lidí to tak jasné a průzračné není. U řady lidí to může být nezvyk více abstraktně uvažovat. Pořádáme kurzy, na kterých vidím, že pro řadu lidí není jednoduchá ani praxe. Je to dáno tím, že lidé mají řadu vlastních aberací, které jim v provádění terapie brání a proto se jich potřebují napřed zbavit.

Zcela kdokoliv. Osobně na kurzu nejvíc vítám takové, pro které je psychoterapie povoláním, tedy kvalifikované klinické psychology, protože chci, aby si efektivitu tohoto postupu vyzkoušeli právě ti, pro které je psychoterapie zaměstnáním.

Řekni mi, co kdy lidé vymysleli a při tom to nebylo zneužito.

Dobře, ale opakuji otázku. Řekni mi, co z toho, co lidé vymysleli, nebylo zneužito.

A také, pokud vím, všechno zneužito bylo. Asi i toto bude zneužito, to se nedá nic dělat. Nemůžeme přistupovat k věcem tak, že je nebudeme dávat k dispozici ostatním z obavy, že by je někdo zneužil. To bychom dnes museli zastavit veškerý výzkum. Je-li vymyšleno letadlo, které letí čtyřikrát rychleji než zvuk, první ho zkonstruují a použijí vojáci. Má-li někdo strach ze zneužití, měl by uvažovat o tom, jak působit na lidi, aby žili harmonicky a nehádali se. Všechno se bude zneužívat, pokud budou lidé aberovaní.

Ano. Pokaždé, když na se na kurzu začne o těchto věcech hovořit, vždycky se zákonitě přihlásí několik lidí s otázkou „prosím vás, není to nebezpečné?“ Řekl bych, že z těchto lidí hovoří jejich engramy. Projevují se tak jejich aberace, kvůli kterým žijí pořád ve strachu, že je cokoliv může ohrozit.

Mezi lidmi se v souvislosti s regresními terapiemi tradují strašidelné historky o tom, že někdo si vybavil něco ze čtrnáctého století a pak v něm „zůstal“. Doporučuji každému, kdo se takovou historku doslechne, aby ji hned nevěřil, vyptal se na podrobnosti a dotyčného „zanechaného ve čtrnáctém století“ našel a sáhl si na něj. Obvykle se ukáže, že to není pravda.

Jestliže se čtenáři chtějí opravdu něco dozvědět, ať se přesvědčí vlastní zkušeností a přihlásí se třeba na kurz. I když někdo nechce přímo dělat terapeuta, kurz mu otevře jiný pohled na svět. Najednou pozná, že věci jsou trochu jinak, než si doposud myslel. Podstatné je, že to dnes už může poznat vlastní zkušeností.