Tryzna za jednu velkou lásku (3)

V druhém dílu Tryzny jsem si rekapituloval poslední čtyři roky mého manželství s Květou, během nichž se náš vztah úplně rozložil. Nyní se chci pokusit o dekódování.

Kde se stala ta chyba?

Poslední roky jsem se snažil hledat chybu především u sebe – zkoumat, co mi tato nepříjemná situace zrcadlí. Aniž jsem na cokoliv použitelného přišel, docela jsem se té „odporné teorie zrcadlení“ v tomto kontextu nabažil.

Z mého současného pohledu jsme se oba zúčastnili normální Božské hry, v níž nám Pánbu napřed dal ty naše čumáčky k sobě, abychom se do sebe zamilovali, a když jsme provedli předepsaný manévr – požadovaným způsobem přivedli na svět Bobeše, dal nám ty čumáčky zase od sebe, abychom se od sebe zase pěkně odmilovali. Ano, tato formulace zcela přesně vystihuje moje současné dojmy z celé té právě skončené jízdy.

Nástrojem iniciujícím tyto osudotvorné pohyby byla víc Květa než já, na pozemské úrovni to ovlivňovala svými proměnami. Když jsme se do sebe zamilovali, byla to plachá, citlivá, překrásná princeznička, velmi láskyplná, velmi jemná:

Níže se skví portrét Květy ve třiceti letech. I když dotyčná malířka neznala teorii přivtělených duší, intuitivně namalovala Květiného diskarnáta jak z praku (mám na mysli toho divouse v pravém horním rohu, to skutečně nemá být žádný reálný člověk). Já ho vnímám podobně, jako přivtělenou divokou mužskou duši, jejíž dominantní vlastností je hluboké opovržení ostatními muži, tedy v posledních letech především mnou. Obrázek je to výstižný. Osobně dosvědčuji, že z jemné plaché princezničky tady opravdu uvnitř nezůstalo vůbec nic:

Laskavý čtenář ale jistě cítí, že toto ještě nejsou ty uspokojivé odpovědi na otázku, kde se stala chyba. A proto se teď pokusím upřímně vyložit všechno, co si o našem rozchodu s Květou opravdu myslím:

Podcenil jsem riziko našeho věkového rozdílu (mezi námi je dvacet let) a nechal se příliš ukolébat tvrzením psycholožky z předmanželské poradny, že věkový rozdíl mezi partnery nemá na úspěšnost vztahu žádný vliv. Díky věkovému rozdílu jsem Květe tak trochu nahradil otce, což bylo v prvních letech velmi příjemné, proto na mě Květin skutečný otec tehdy velice žárlil. Nicméně každá zdravá holčička prochází přirozenou vývojovou etapou, kdy jí dojde, že „fotr je debil a nelze ho brát vážně“, načež se od otce odpoutává k samostatnému životu. A tak mi Květa v souladu se svým vývojovým plánem coby dospělá normálně vyletěla z hnízda. Jejímu tatínkovi touto cestou připomínám, že jsem to možná nakonec schytal tak trochu i za něj.

Rozmazlil jsem Květu, protože jsem byl prostě chlapsky šťastný, že něco tak nádherného vstoupilo do mého života. Dcery se mi posmívaly, když jsem Květě spokojeně zpíval písničku „já jsem muslimský mužiček, já své milé s láskou sloužím“. Zpětně se mi to už také tolik nelíbí, protože ovoce tohoto rozmazlování opravdu nebylo dobré. Jakmile mi po narození Bobeše začaly docházet síly a potřeboval jsem trochu ubrat, Květě ta míra rozmazlování naopak právě přestala stačit a potřebovala přidat.

Asi opravdu nejsem týmový hráč. Je pravděpodobné, že leckdo jiný na mém místě by ty krizové momenty snášel s větší lehkostí a víc by o zachování rodiny bojoval. Mně už ke konci nějaké zachování rodiny přestalo připadat jako hodnota, za kterou chci cedit krev. Když Květa poprvé přišla s tím, že se odstěhuje, vlastně jsem jí téměř otevřel dveře.

Nicméně ani teď laskavý čtenář nebude mít pocit, že dostal odpověď na otázku kde se stala chyba, protože já to ve skutečnosti sám nevím. Začínám mít dokonce pocit, že se žádná chyba nestala.

Poučení z krizového vývoje

Cítím se tak trochu jako dušička, která po smrti přišla do světla a řeší tam problém, kde se stala chyba, že umřela. Fakt na to nemůžu přijít.

A tak to vezmu obchvatem. Symbolicky podobnou situaci jsme zažívali před pěti lety s naším panelákovým balkónem. Každý rok jsem na balkóně vysadil dva velké květináče velkých fazolí a natáhl od nich nahoru provázky, aby se fazole mohly důstojně pnout až na střechu. Sotva fazole vyrostly do dvou metrů a začaly být krásné, sežraly mi je mšice a svilušky. A když už se svilušky rozjedly, sežraly mi pokaždé i afrikány v truhlíkách.

Každý rok jsem to stříkal vším možným, jsem přeci zemědělský inženýr se specializací na ochranu rostlin, sakra že! Každý rok svilušky nakonec zvítězily, za ty padlé vstali noví sviluščí bojovníci a sežrali mi na balkóně všechno zelené úplně komplet. Když jsme čekali Bobeše a pravidelně se věnovali channelingu, mnohokrát jsem se na ty svilušky ptal, abych pochopil, KDE JE CHYBA, až se mi moji duchovnější bližní posmívali, že zneužívám channeling k ptaní na úplné blbosti. Pro mě to nebyla blbost. Věc už vygradovala tak, že se stala zástupným symbolem snad všech mých pozemských problémů.

Nakonec jsem žádnou kloudnou odpověď nikdy nedostal, tak jsem se naštval, fazole i afrikány vyhodil, a nakoupili jsme na balkón jehličnany, dva krásné cypřiše do květníků a bonzajovité zakrslé jehličnany do truhlíků – A OD TÉ DOBY JE POKOJ. Balkón vypadá dobře i v zimě a mně teprve po pár letech došlo, jakou nádhernou odpověď jsem dostal na svou tehdejší otázku: Jestliže se na balkóně nedaří fazolím a afrikánům, pak to prostě znamená, že se na balkóně nedaří fazolím a afrikánům, a že bych tam tudíž mohl zkusit pěstovat něco jiného. Tečka.

Vlastně ještě ne tečka. Fakt jsem přesvědčen, že teorie zrcadlení („pokud ti něco vadí, hledej příčinu u sebe“) není ani příliš přirozená, ani samospasitelná. Kdybych byl v její aplikaci víc vytrvalý, mohl jsem také na tom balkóně dodnes sebetrýznivě meditovat nad tím, proč mi ty svilušky tolik vadí a proč se nechci smířit s osudem svých sežraných fazolí. Tyhle jehličnany jsou podle mě lepší interpretací i lepším řešením.

Poučení z krizového vývoje na našem balkóně v 11. patře je jasné. Jestliže to nejde, pak to asi ani jít nemá. Možná to půjde jinak. No a s naším manželstvím je to možná dost podobné. Poučen balkónem jsem to nechal probíhat o něco volněji a nezatínal se tolik v představě, že vím, jak to má dopadnout. Jestliže se nám už nedařilo spolu žít, pak to znamenalo, že se nám už nedařilo spolu žít, a že bychom to mohli zkusit nějak jinak. Tečka.

Vracím se k představě popsané v úvodu. Život nás s Květou napřed nechal sblížil a bylo to tak krásné, že toho nejspíš nikdy nebudu litovat. Hrozně jsem potřeboval zažít naplněný milostný vztah s nádhernou mladou blonďatou urostlou holkou, potřeboval jsem zažít šťastnou svatbu s tou, kterou mám na světě nejradši a na kterou můžu být pyšný... a zároveň jsem pak na úrovni duše potřeboval zažít, že ani tím se život navždy nevyřeší a že nakonec zase nemusí být až tak o co stát.

Myslím si, že není chyba narodit se a umřít. Myslím si, že není chyba zamilovat se a pak se rozejít. Fakt začínám na vlastní oči vidět, jak jsou tyto věci řízeny Boží vůlí tak trochu skrze naše libido, podobně jako nádech a výdech. Myslím, že jedinou opravdovou chybou by bylo nedokázat se z toho všeho radovat.

18. 4. 2003

(KONEC)