Druhá meditace
– důtka s výstrahou

Uveřejněním tohoto textu autor pozbývá posledních zbytků důvěryhodnosti, neboť se v něm (na nátlak Božského) přiznává ke své zbabělé prolhanosti.

Po své první meditaci s Romanem jsem se cítil trochu otřesen, ale vlastně se mi pak po Božském pořád stýskalo. Komunikace s vyššími sférami mi přestala fungovat, přesněji řečeno přestal jsem věřit v její skutečnost, neboť ve srovnání s hutnou první meditací se mi mé dřívější komunikační pokusy jevily jako z nouze pěstovaný sebeklam. Hned po několika dnech jsem opět požádal Romana o repete. Pozoroval jsem svůj strach a byl příjemně překvapen, že mi nikterak nebrání těšit se na další meditaci z celého srdce. Strach mě pouze nabádal k opatrnosti, a tak jsem si dal předsevzetí, že tentokrát do toho půjdu pomalu, budu se držet při zemi, při kraji, pěkně na mělčině, abych se důvěrněji seznámil s místem přechodu a pokud možno se tam přestal bát.

Vzestup

Roman mě nejprve učí podrobně se orientovat v té jeho číselně kalibrované hierarchii a mně to dělá značné obtíže, neboť já tam mám místo uspořádané hierarchie nerozlišitelný chaos a momentálně mám pocit, že tam se mnou nebude mluvit ani rádio.

A už jedem. Cítím trochu strach, ale tentokrát velmi příjemný. Krajina mezi 5,0 až 5,5 je velmi krásná a přátelská. Z 5,0 na 5,3 je to jako když se vyjede lanovkou na Mont Blanc, už je to zřetelně hodně vysoko, ale není se čeho bát, ještě pořád držím spolehlivě pohromadě. Úroveň 5,5 je jako to nebe nade mnou, z čehož je jasné, že výš už to s tělem nepůjde. Vyvstává obvyklý problém: teď bych se potřeboval vznést, ale to nám nikdy moc nešlo. Zároveň cítím podporu, božské síly jsou zde a nadlehčují mě, slabá závrať – a už letíme. Stále si kontroluji integritu, pevně rozhodnut popouštět se z ní pouze dobře kontrolovaným pohybem, a opět se ubezpečuji, že mě NIC NEOHROŽUJE.

Sedím v koši stoupajícího balónu, o mou bezpečnost pečuje božská podsádka. Cítím zátěž svého ega, které visí hluboko pod námi na lanku, zakotveném v mém břiše. Čím stoupáme výš tím nepříjemnější pocit bolestivého tahu dolů v tom místě cítím. Když už to začíná docela bolet, průvodci říkají: "Teď zastavíme, aby sis to tady mohl v klidu pořádně prohlédnout." Letíme hodně vysoko, hluboko pod námi visí na lanku mé ego a pravděpodobně se bojí. Průvodci říkají, že jsem se tentokrát výslovně nechtěl bát, a že mi toto přání splní. Visíme v řídkém studeném vzduchu a průvodci mě upozorňují, že tentokrát jsem na té správné straně, že když pustím to závaží s egem, já zůstanu s nimi. Pohrávám si s pokušením prostě to lanko s egem pustit, ale cítím strach, že tam dole určitě visí živí lidé. A jak na to ego myslím, doléhá na mě jeho obava. Zachovávám rozvahu a cítím touhu být na své nižší vrstvy laskavý. Jsou to takové děti a já nemám chuť házet je do hlubiny. Ptám se jich, jestli je můžu pustit, ale ony se bojí.

Stojíme před konkrétním technickým problémem, jak letět výš, zajistit aby děti nespadly, a zároveň necítit celou váhu svého ega zavěšenou ve vlastním břiše. Božští průvodci dodávají řešení v podobě navijáku, který umožní spustit děti až dolů na zem, aby se bezpečně posadily. Při dalším stoupání se lanko budev odmotávat, takže děti mohou zůstat v bezpečí na zemi, neztratit spojení se mnou, a my můžeme stoupat dál. Děti jsou k tomu ochotné, spouštím je dolů, a vidím je jako černé bezinky na rozvětvených šťopkách dosedat spokojeně na zem. Takže se mohu vrátit nahoru a s čistým svědomím stoupat výš.

Je to nádherný bezpečný let. Ptám se, proč jsem se minule tak bál, průvodci se smějou a ukazují mi, jak jsem posledně vletěl do jejich světa jako smyslů zbavený, chtivý, neřiditelný, s nikým se nekontaktující, takže jsem se při tom trochu potloukl. Dnes přicházím s pokorou a rozvahou, proto je teď se mnou lepší spolupráce.

Už jsme hodně vysoko. Ptají se mě, jestli se bojím, a já po pravdě říkám že vůbec, že jsem příjemně vzrušen nádherou té cesty. Posloucháme úžasného Klause Wieseho a průvodci podotýkají, že tato důvěrně mně známá hudba je součástí scénáře, zajišťujícího abych se dnes vůbec nebál.

V jednu chvíli se lanko, vedoucí k mým dětem, sedícím tam dole na zemi, napíná k prasknutí. Průvodci mi ukazují, že výš už nelze jít ani s egem zavěšeným na hodně dlouhém provázku. Mám se rozhodnout, jestli zůstat v této výšce (která je už takhle nádherně závratná), nebo lanko s egem pustit a stoupat výš. Úplně demonstrativně mi dávají najevo, že na mě nikdo netlačí, že mám naprostou svobodu volby, že nebeští průvodci nemají nejmenší záměr někomu něco vytrhovat nebo někoho házet do hlubin. Tentokrát to cítím jako soucit se svými dětmi, protože jsem jim slíbil, že je neohrozím. Přestože už vím, že když lanko pustím, ve skutečnosti je neohrozím, neboť mé děti sedí na pevné zemi, zároveň vím, že bych je tím vystrašil. Chci se ke svým nižším složkám chovat podobně velkoryse, jako se ke mně teď chovají moji nebeští průvodci, neboť mi takový styl chování principielně imponuje. Takže na mou prosbu se náš dnešní vzestup zastavuje a já vím, že kdykoliv příště budeme moci jít tak vysoko, jak se budu cítit. Mezi tím budu moci svým dětem s už čistým svědomím vysvětlit, že mé výlety je nijak neohrožují.

Revitalizační agentura

Probíhá ve mně pozoruhodný nápravný proces, aktivují se nové elektrické obvody, nějaká má složka je vyproštěna z vajíčka a jsou jí roztahována ztuhlá křidélka, která byla složena po dobu mnohatisícileté hibernace. Trochu to bolí, ale především je to pohyb slastně osvobozující. Průvodci mě upozorňují na principiální příjemnost nápravných procesů vedených shůry. Oddat se jim je podobně příjemné, jako když jde člověk na masáž. Masáž také trochu bolí, ale ta bolest jen zvyšuje slast. Smějí se a ukazují, že mi právě dělají masáž duše. Trochu bolí, ale výsledkem je svěžest.

Chvílemi vidím své tělo symbolizované tělem raketoplánu, jakoby zarostlým do skály. Revitalizační proces do něj vyšle proudový impulz, v hibernovaných obvodech dojde ke krátkému zážehu, jenž s tělem raketoplánu otřese právě natolik, aby se vydrolil kámen, kterým obvody během svého dlouhého spánku zarostly. Pak proud v obvodu klesne téměř zas na nulu, ale obvod je od této chvíle plně funkční...

Nacházím velké zalíbení v popisování atraktivních vizí, až mi Roman dává pokyn, ať jsem raději zticha a konečně se do toho pořádně ponořím. Takže následující popis vzniká až dodatečně, po té, co jsem se zas vynořil. (Při meditaci jsem měl celou dobu zapnutý diktafon, a jak tu nahrávku teď při psaní poslouchám, druhá strana kazety je nahraná pod hranicí srozumitelnosti, aniž přesně chápu technické příčiny. Oni se té štěnice prostě zbavili.)

Hojení duše pro každého

Cesta byla léčivá, povzbuzující, nápravná a masážní. Procházel jsem celkovou generálkou, prožíval léčení na všech úrovních. Průvodci zdůrazňovali, že mi připravili cestu přesně na moji objednávku. Chtěli mi názorně ukázat a tím mi umožnit jasně zformulovat, že tady nahoře na člověka čeká především veliká pomoc. Že děsy, které jsem zažíval minule, vznikají pouze tehdy, kdy člověk hrubě poruší přirozený postup a tím si natluče. Nahoře je pro nás připravená široká a bezpečná brána, zespoda se jevící jako nebeský Tesco hypermarket, zdroj všeho, co člověk k životu potřebuje, do něhož je příjemné chodit si nakupovat.

Ve vyšších sférách jsem cítil naprosté bezpečí. Cesta byla tentokrát předem připravena jako bezpečná a zcela bezriziková, taková paďourská vyjížďka pro choulostivého návštěvníka. Prvoplánově mi ukazovali jejich dobrotu, že tady přece nejsou od toho, aby někoho děsili, natož někoho házeli do nějakých propastí, že naše první setkání bylo velkým nedorozuměním. Naopak jsou tam od toho, aby nám pomáhali jako nejlepší přátelé.

Řekli mi, že naprostá bezrizikovost mé cesty byla vyvážena tím, že závratnější scenérie zůstaly nenavštíveny. Získal jsem tím jistotu, že kdykoliv budu chtít, budu moci přibrzdit. S touto jistotou se prý příště víc odvážím. Mám za úkol vzkázat všem lidem, že NAHOŘE JE ÚPLNÉ BEZPEČÍ.

Pohybujeme se horizontálně těsně pod hranicí 5,5 – výš nás nepustí stále mírně napjaté lanko k mým dětem, které jsem se rozhodl tentokrát neopouštět. Kosmické krajiny jsou bezmezně nádherné. Jedeme jakoby po samé hranici individuální existence, letíme nad čímsi, co připomíná velkolepé mořské pobřeží. Napravo je pevnina – jistota individuálního bytí. Nalevo se rozprostírá už opravdu bezmezná hlubina Božského oceánu, který je zcela neosobní, závratně prázdný, nekonečný. TAM už se nelze dostat živý, ale zároveň si uvědomuji, že JSEM ŽIVÝ a můžu se TAM dívat z bezpečného břehu.

Náš let sleduje linku pobřeží a moji průvodci mi dávají do ruky knipl, kterým je náš let řízen, ať si ho důkladně ošáhnu. Ano, toto byla také zkušenost, po které jsem velmi toužil. Pevně držím řídící páku svého osudu a nesměle si zkouším své první vědomé manévrování. Doprava – do bezpečí, a zároveň tak trochu do nudy, ztrnulosti, nesvobody. Doleva – na hloubku, a zároveň tak trochu do dobrodružství, nebezpečí, závratě, umírání. Pod mým řízením letíme neobratným slalomem nad samou hranicí bezpečné existence a já teď vidím, jak jsem často intenzivně toužil po pocitu bezpečí, až jsem si vypřál těsnou klícku, do které jsem se vmáčkl s pocitem úlevy, abych se chvíli na to začal vztekat, že mi nějak nejdou roztáhnout křídla, natož létat...

Také vidím, jak teď začíná být na onu Hlubinu vlevo vábeno celé lidstvo. Je to náš příští vývojový stupeň. Před nějakou miliardou let byli podobným způsobem vábeni mořští živočichové na souš, k čemuž potřebovali vyvinout nové plíce a nohy. Lidstvo teď bude potřebovat vyvinout nové oči a křídla...

Důtka s výstrahou

Když mi bylo nejlíp, byl jsem velice nečekaně a ostře postaven tváří v tvář ohavnosti, které jsem se nedávno sám dopustil v jakési podivné sebenevědomosti. Nikdo mi nic nevyčetl, prostě jsem si na ni najednou vzpomněl, a když jsem ji uviděl v nebeském světle, došlo mi, jak obtížné bude ji napravit. Týká se to mého popisu První meditace, týká se to mého poslání, týká se to mé důvěryhodnosti, kterou pro své poslání nezbytně potřebuji a se kterou jsem si zahazardoval zcela nesmyslně a nepřípustně. Není to nic, co by mi museli dlouze vysvětlovat, pochopil jsem to okamžitě jako klíčový problém, a dodatečně jsem k němu dostal rozsáhlé vysvětlení.

Jde o to, že tyto hluboké channelingové meditace se nedělají bez pomůcek. Konkrétně – při své první (i druhé) meditaci jsem kouřil trávu, nicméně v popisu meditace jsem to pak takticky neuvedl. Tím lidem lžu v té nejcitlivější oblasti. Snažím se vzbudit dojem vlastní duchovní pokročilosti, neboť tím čtenářům namlouvám, že umím létat bez pomůcek, což ovšem není pravda. Jestliže létám s pomůckami, navíc takovými, které jsou pro řadu lidí nepřijatelné, musím o tom informovat zcela otevřeně. Jinak mohu v některých lidech vzbudit plané naděje, což mi přirozeným během událostí přinese úplnou ztrátu důvěry.

V rozsáhlém dodatečném vysvětlení mi potvrdili, že já jsem tady na světě od toho, abych pravdivě informoval druhé lidi – úplně úzkostlivě pravdivě a upřímně. Z tohoto pohledu je můj popis první meditace LEŽ JAKO KRÁVA a já mám výslovně za úkol tuto opravu a omluvu čtenářům uveřejnit.

Létání bez pomůcek

Romana tento vzkaz nechal úplně klidným. Zdůraznil, že ZATÍM neumím létat bez pomůcek. On i Miloš Brummer už bez pomůcek létají úplně běžně. Sám Miloš mi vyprávěl, že si přes den obvykle udržuje padesátiprocentní ponor (bez pomůcek) a já mu to částečně věřím, i když je to ponor hlubší, než si zatím dovedu představit, protože já při této své druhé meditaci (opět s pomůckami) jsem se dostal "pouze" na 45 %.

Nahoře mi byl ukázán celistvý obraz: Technologie létání bez pomůcek je lepší alternativou budoucnosti lidstva a její vývoj je pro nás legitimním základním výzkumem. Channelingová skupina je výzkumným pracovištěm, které má šanci uspět. Na Romanův výslovný dotaz mi řekli, že k jeho výzkumné práci nemají žádné podstatné výhrady. Důležité je, že technologie létání už začíná fungovat. Podaří-li se nám ji vyvinout do formy, přijatelné pro "normální lidi", můžeme zachránit lidstvo. O létání už je dnes pomalu každá reklama na cigarety (teprve teď při psaní mi dochází konkrétně, že asi mysleli reklamu "Prince - jiná realita", která ovšem lže ještě víc než já, neboť já se svými pomůckami aspoň létám doopravdy, kdežto cigarety Prince tak akorát škodí zdraví).

Samozřejmě zůstávám také stát pevně na zemi, což je zároveň mé prokletí a zároveň výbava nezbytná pro výkon mého poslání. Proto jsem slova "můžeme zachránit lidstvo" napsal plaše a nenápadně jakoby nic doprostřed předchozího odstavce, i tak mi při nich zatrnulo. Co jsem rozum začal brát, někde uvnitř vím, že na něco takového, jako je létání bez pomůcek, se čeká jako na smilování. Sám už po něčem takovém jdu více než třicet let, zatím s více než žalostnými výsledky. Ale předevčírem jsem byl na 45 % na samé hranici úrovně 5,5 a byl to jeden z nejuspokojivějších zážitků mého života. Kdyby bylo možno něco takového zažít bez pomůcek a bylo by to možno nabídnout všem lidem, lidstvo by bylo zachráněno prakticky okamžitě.

Realito, dík za tu výzvu!

Jan Havelka
12. 2. 2000

 (Viz též předchozí text Má první meditace.)

 (Následující text viz Třetí meditace – uvíznutí.)