Obmývání krví             

Následující příběh popisuje, jak jsem za dosti spirituálních okolností málem umřel, a jak se mi to moc líbilo. Přiznávám, že mu sám ještě úplně nerozumím. Proto jej uveřejňuji ve dvou podáních. Nejprve celou událost popisuje kamarádka Míla, kterou jsem na začátku požádal o přátelskou terapeutickou pomoc, pak tutéž událost popisuji já. Tento příběh se stal doopravdy, a proto, milý čtenáři, se můžeš posilnit mou radostí i poučit se z mých chyb.

  Jak si ke mně přišel Honza odstranit svůj zásadní problém

Honzovu vytrvalou snahu o sebezdokonalování mám možnost sledovat již několik let. Je na něm vidět určitý posun, ale jedná se o změny spíše kosmetické, protože často mu na povrch prosakuje vnitřní nespokojenost a naštvanost. V těchto chvílích mívá šedě zakalené oči a celá jeho postava se halí do šedivé mlhy.

Je 30. července, páteční dopoledne. Honza přichází na sezení s optimistickou tváří a jsem přesvědčená, že s ním bude práce příjemná a bezproblémová. Říká, že měl celý týden jen pro sebe a dal si mírnou očistnou hladovku. Teď jiskra v jeho oku pohasíná a objevuje se „šedý zákal“ – tuším, co bude následovat:

Špatně jsem na dnešek spal. Probudil jsem se unavený, plný zoufalství a stresu. Mám pocit, že jsem svou týdenní očistnou dovolenou nezvládl tak, jak jsem chtěl. Teď už to nestihnu dotáhnout. Celý týden je mi nějak blbě, asi špatně snáším tu hladovku. Bolí mě játra a ve střevech mám pocit na průjem. Cítím obavu, že se vrátí žena Květa se synem Bobešem a já na ně vůbec nejsem připravený. Jsem kořistí obav, vidím svou nedokonalost. Vím, že se mi nic tak hrozného objektivně neděje, Květu, Bobeše i svou práci jsem si vybral svobodně a mám je rád, ale je to všechno nějak těžší, než jsem čekal.

A tak se z tohoto současného stavu pozvolna vracíme zpět do minulosti po Honzově časové stopě. Jsme v jeho sedmi letech, hřiště, tělocvik:

Běžím a už nemůžu, já to neuběhnu, to se nedá. Neunesu následky, hroutím se, pláču, snažím se uniknout… říkám ostatním, že mám slabé srdce…

Z dětství se vynořuje další podobná událost, pionýrský tábor, orientační běh:

Máme běžet v tříčlenných družstvech a trasa je dlouhá. Snažím se předem vykroutit, vím, že to neuběhnu. Moje protesty mi nejsou nic platné, prostě musím. Ostatní s během nemají žádný problém. Tak běžíme, před sebou vidím dlouhou cestu, už nemůžu, bolí mě celé tělo. Mám hrůzu ze selhání a je mi trapně, že to svým spoluběžcům zkazím. Vzdávám… a celé naše družstvo je diskvalifikované. Selhal jsem, byl to nesplnitelný úkol.

U této události se zastavujeme, vzhledem k silným emocím je nutné ji důkladně zpracovat. Postupně se vynořuje ústřední problém:

Cítím se zamrzlý, odříznutý, k ničemu. Proč jsem takový mrzák? Proč mám pořád takovou duševní tíseň? Všem ostatním se daří. Nejhorší je to v duchovním snažení, tolik mi na některých věcech záleželo, tolik jsem se snažil a hovno z toho, odporné neštěstí, zákeřný handicap.

Objevuje se pálení na hrudi, jako doprovod vnitřního neštěstí, špatně od žaludku, následně únava a lhostejnost. Emoce postupně odeznívají, sílí píchání v soláru plexu. Kořeny problému musíme hledat ve vzdálenější minulosti.

Objevuje se událost, kterou Honza zařazuje na počátek našeho letopočtu. Jsme v Izraeli během Římské nadvlády:

Dělali jsme odboj proti Římanům. Vyhmátli nás a teď víme co nás za to čeká. Pokládají mě na záda a přibíjejí na kříž. Ty hřeby necítím, jen tlak vojenských kolen. Podstupuji to odevzdaně. Je příšerné horko. Vstyčujou kříž, už visím. Snažím se najít pohodlnější polohu, ale nenacházím úlevu. Cítím tlak na soláru. Je nás tady takových ukřižovaných víc, střeží nás vojáci, kteří okolo nás dělají zábradlí. Naši blízcí se na nás chodí dívat, ale nikdo se k nám nesmí hlásit, nebo se sám ohrozí. Ani my nesmíme dát najevo, kdo k nám patří. Jsme otrlý národ, tohle je tady na denním pořádku. Na sobě máme jen bederní roušky, ze kterých kape, jak si do nich čuráme. Musí být na nás smutný pohled.

V davu se objevuje má milá. Nevydrží to a cosi na mě volá. [Honza hlasitě pláče] Chci do ní vrátit ten zvuk nazpátek, neměla to dělat. V tu ránu po ní vojáci startují. Tím, že se ke mně přihlásila, je to pro ni velmi špatné. Vojáci ji před mýma očima zezadu znásilňují, několik se jich na ní vystřídá. Je to zostřený trest. Pak ji pouštějí, ani se neohlédne, potupená utíká pryč. Cítím bezmoc, už ji neuvidím. Je mi jí líto a zároveň mám na ni vztek, způsobila si to sama a já ji nemohl bránit, musel jsem se na to dívat. Proč se na světě na světě dějou?

V rukách cítím tuhnutí a bolí mě hlava. Mám žízeň, jsem vysušený, cítím tlak v břiše. Přichází lhostejnost. Vidím málo, je noc. Nedaří se mi umřít. Zespodu mám tlak na plicích. Už je další den, jsem trochu mimo, kousek od svého těla. Další večer, stále visím, mám divný pocit v žaludku. Chci umřít, ale nic se neděje, jenom tam trčím. Tělo už vidím scvrklé a tmavé, asi už je mrtvé, já plandám okolo něj. Vidím, jak tělo na slunci postupně černá, ožírají ho ptáci, kosti padají na zem. Jak to, že tady pořád vězím? Cítím se mizerně, jsem úplně sám. Pořád mě něco bolí, stále mám trochu žízeň.

Začínám vnímat světlo, otevírá se světelná stezka nahoru, je to pro mě asi nabídka. Už to asi bude… jakoby se film zastavil, stále vězím tady. Neumím po té cestě jít. Tíží mě pocit nespravedlnosti. Tíseň v hrudi, stala se hrozná křivda. Výčitky vůči osudu. Sílí pocit zmaru, marnosti a tuposti. Nemůžu se z toho dostat, nikam to nevede. Temná lhostejnost, nemá to konce, odporný pocit až dodnes…

(Pro lepší pochopení následujícího příběhu teď musím trochu odbočit a některé věci vysvětlit. Během několikaleté praxe se spoustou lidí, kteří u mě hledali pomoc při řešení svých zdravotních, psychických i vztahových problémů, jsem zjistila, že kořeny našich současných problémů nesouvisí vždy jen s časovou osou naší vlastní duše, ale že někdy na svých vlastních bedrech neseme i problémy jiných duší, které se k nám během tohoto života nepozorovaně připojily. Tyto přivtělené duše nejsou jenom vetřelci a nepřátelé, zároveň jsou to bytosti zoufalé a nešťastně prosící o pomoc. Většinou si ale ze strachu a nevědomosti o tuto pomoc bojí říci. I v této neobvyklé formě, kdy nemají své vlastní tělo, si tyto přivtělené duše zachovávají svou osobitou identitu, která je odrazem jejich posledního života, a snaží se prosazovat svou vůli.

Důvody, proč zde setrvávají i po své smrti, jsou různé. Většinou působí jejich vlastní připoutanost na někom či na něčem, touha po pomstě nebo strach z odplaty za zlé skutky během jejich posledního života. Po smrti se ocitají v zajetí strachu a zmatku. Nepřijímají nabízenou cestu do světla a po čase začínají hledat vhodné tělo. Obvykle využijí momentálního oslabení nějakého člověka a „vlezou“ si k němu. Řada lidí si toho ani nevšimne, jen někteří si po čase uvědomí, že se u nich někdy projeví něco, co je samotné zaskočí. Moje intuice takové „podnájemníky“ většinou spolehlivě rozpozná. Časem jsem si ověřila soubor nenápadných otázek, díky nimž se takovýto host prozradí sám.)

A tak dávám pokyn: „Vrať se znovu na začátek události a podívej se, jestli tam nějak figuruje duše Honzy“. Odpověď zní: „Ne, nikde ho tam nevidím“. Pravděpodobně jsme při hledání kořenu problému opravdu přestoupili na časovou stopu jiné duše. Dávám další pokyn: „Vybav si okamžik, kdy se k Honzovi připojuješ!“

Vidím čerstvé miminko, je to Honza, má problémy, narodil se císařským řezem, ale už je stabilizovaný. Vidím jeho mámu, zrovna ji šijou. Jsem těsně u stropu, několik nás tam krouží jako můry. Honza nás vidí a bojí se. Lezu k němu. Mám stále stejný tupý zoufalý pocit. Je mi na zvracení, nevím, proč jdu právě k němu. Nemám žádnou myšlenku, jen vím, že on z toho nemá radost a já taky ne. Jsem u něj, ale stejně pro mě tato existence není radostná. Nevím, jak to změnit. Nemáme mezi sebou velké nepřátelství. Honza mě vnímá jako pocit tlaku na soláru.

Vybavuje se mi, jak jsem s Honzou pracovala před dvěma lety. Jeho představivost nám tehdy ukázala, že hlavním důvodem jeho problémů je cosi, co se do něj zaklínilo po porodu, jakýsi vetřelec, cizí podstata, způsobující tlak v soláru. Tehdy Honza popisoval: „Jsem nosič, nekomunikujeme spolu, někdy má nade mnou převahu.“ Když jsem Honzu poslala před jeho početí, tehdy popisoval:

Příjemný stříbřitě šedý prostor, ušlechtilý odstín. Půjdu dolů, do světa, kde nic pořádně nefunguje. [Honza pláče] Strašně se mi teď stýská po světě, kde všechno funguje. Jsem vybaven ke zlepšování technologické úrovně na Zemi. Přicházím ze sféry inspirace pro technický rozvoj lidstva. Záleží jen na mně, jestli využiju své možnosti správně. Vetřelec mi slouží jako kýl lodi, zjednává stabilitu. Bez něj bych uletěl nahoru. Jsem zvyklý na toto ukotvení. Moje bdělé vědomí to však cítí jako handicap, nemohu se vznést jako jiní lidé. Jsem součástí dlouhodobého vesmírného konceptu, ve kterém působí dvojí pomocníci. Jedni to organizují zezhora, to jsou Starší a Andělé, kteří jsou nahoře doma. Moje mise je s ostatními tady na Zemi, svítit na to zespoda. Ten úkol jsem si vybral sám. Rychlá cesta úlevy není. Lidský úděl je značně nepohodlný. Veškerým zdrojem deprese a disharmonie jsem si sám. Uspořádat si vnější okolnosti života je proti tomu celkem jednoduché. Můj vnitřní svět je jeden průser. Taková zátěž není pro existenci na této planetě vždy nutná, souvisí s konkrétním úkolem. Musím se snažit hledat a jít dál, konečně přihořívá…

Teď, po dvou letech, se střípky mozaiky konečně skládají do zřetelného obrazu a já cítím, že se nám otevírá možnost postoupit dál. Žádám Honzu, ať zavolá své duchovní rádce. Honza popisuje svého rádce vlevo nahoře, momentálně má podobu napůl člověka, napůl draka. Ptám se rádce, zda je správný čas na to, aby se duše nešťastného ukřižovaného od Honzy oddělila. Poradce říká že ano, ale bude nutné té duši ještě pomoci.

(Opět musím podat určité vysvětlení. Takovouto službu vykonávalo v dějinách lidstva mnoho různých exorcistů. I dnes někteří léčitelé osvobozují lidi od takových podnájemníků. Mrzí mě, když se při tom neberou ohledy i na prožitky nevědomých a zmatených přivtělených duší. Určitě není náhoda, že se dvě bytosti k sobě tímto způsobem připoutaly. Pokud má jít o skutečnou pomoc, musí být vzájemná a prospěšná pro obě strany. Pokud z někoho vypudím nešťastnou entitu a nechám ji bloudit ve zmatku a v zoufalství, to se mi jako skutečná pomoc nejeví. Taková vypuzená duše pak nemá jinou možnost, než hledat další vhodné hostitelské tělo. Někteří podnájemníci mi takovou zkušenost opravdu popsali. Proto je nutné se individuálně věnovat i hostující duši a pomoci ji pochopit stav, ve kterém se nachází a nalézt příčiny, proč se do tohoto stavu dostala. Tuto službu může poskytnout právě hostitel, neboť díky vzájemnému „soužití“ může být pro svého hosta dobrým informačním kanálem. Hostitel musí samozřejmě svému hostu nejprve odpustit, aby mohl pro svého nevědomého hosta něco podniknout. Pak se rozpouští vzájemné pouto a poučený host může odejít. Vždy se snažím jej s pomocí hostitele navádět na světelnou stezku. Oba obvykle vnímají světlo, ze kterého k odcházejícímu hostu často přicházejí naproti duše, se kterými měl během pozemského života dobrý vztah. Chvíle loučení hosta s hostitelem bývá velmi dojemná. Sám akt odpoutání pociťuje hostitel jako jakousi energii nebo vlnu, která se v něm zvedne, projede jím a obvykle v oblasti hlavy opouští tělo. Pokaždé je odpoutaná duše pohlcena světlem a mého klienta i mě zaplaví pocit radosti a štěstí.)

Zavírám oči a koncentruji se na svou vnitřní obrazovku. Nevím, jak s Honzou postupovat, rozhoduji se proto být pasivní. Z rukou mi směřují proudy světla směrem k Honzovi. Vnitřním zrakem vidím syté tmavočervené skvrny. Vysílané světlo nestačí na rozpuštění tak hutné energie. Na pomoc přicházejí světelné bytosti a tvoří okolo Honzy kruh. Nejvíce světla se hromadí kolem jeho soláru, vzniká zde pulzující světelný prstenec. Ale dovnitř světlo nemůže. Chci se ponořit hlouběji a podívat se, co se děje v jeho těle. Najednou celá vnitřní obrazovka ztmavne. Vše je temně rudohnědé. Popisuji Honzovi nahlas co vidím: „Vypadá to jako by se do čiré tekutiny vlévala stará krev, mísí se do sebe, vytváří zvláštní obrazec. Teď to vypadá jako chuchvalec, jako zkažený plod v lůně matky.“

Snažím se vcítit do stavu té hostující duše uvnitř a začínám chápat její zoufalství. Tato duše nikdy nepřijala vnitřní víru v Boha, nerozeznala šanci, která se jí naskytla zrozením na Zemi. Přichází mi myšlenka, že když duše v tomto okamžiku upřímně poprosí Boha o pomoc, dostane se do kontaktu se sférou světla.

„Je mi nějak blbě, asi bych si potřeboval lehnout“ říká Honza. Otevírám oči. Honza sedí vzpřímeně a v obličeji je výrazně bledý. Čekám, kdy se zvedne z křesla. Místo toho se pomalu zaklání a z nosu mu začíná vytékat červenohnědá hustá tekutina. Lekám se, to snad není pravda… Přímo přede mnou se nosem a teď už i ústy z Honzy souká ven jeho vetřelec. Honza chroptí a pak nedýchá, je v bezvědomí. Přiskakuji k němu, podpírám mu hlavu, krvácí mi do dlaní. „Honzo, vrať se do těla!“ volám na něj několikrát. Pomalu po mně otáčí oči, jsou živé. „Dýchej, dýchej“ říkám a on začíná pomalu dýchat a reagovat na mé otázky. Také je vykulený z toho, co se děje.

Mám plné dlaně jeho krve a napadá mě, že na fyzické úrovni jde asi o prasklý žaludeční vřed. Ptám se Honzy, jestli je to možné, ale jemu se to nezdá, nikdy neměl se žaludkem žádné potíže. Protože se mu špatně dýchá, usuzuje asi na krvácení z plic. Mám starost, zdá se, že ztratil hodně krve, se souhlasem Honzy volám záchranku. Honza si lehá na podlahu a cítí úlevu. Říká, že na duši je mu krásně lehko. Působí jako čerstvé miminko, které v úžasu nad okolním světem vyvaluje doširoka otevřené krásně modré oči.

Rychle přijíždí sanitka. Suverénní saniťák ode dveří diagnostikuje prasklý žaludeční vřed, ale evidentně ho zaskočí, že Honza posazený do sedacího nosítka, aby se vešel do výtahu, ztrácí vědomí. Před domem volají další sanitku s doktorem. Doktor se snaží napíchnout Honzovi do zkolabovaných žil infuzi, ale moc se mu to nedaří. Nakonec Honzovi ždímou alespoň do jedné ruky první pytlík roztoku. Honza mě ještě uklidňuje, že mám jeho plnou důvěru, a odjíždějí do nemocnice.

Po odjezdu zůstávám nervózní, podlamují se mi kolena a cítím strach. Potřebuji si to s Vesmírem v klidu probrat. Ptám se, jestli jsem neudělala nějakou chybu a dostávám odpověď: „Žádnou chybu jsi neudělala, Honza byl připraven na duchovní operaci a ty jsi byla nejvhodnější skalpel. Jenom malá změna by Honzu dál neposunula.“ Ptám se, proč cítím strach a dozvídám se, že to souvisí s mou dávnou minulostí. Mám okamžitý vhled: Podobnou pomoc lidem jsem coby bylinářka (tehdy lepší název pro čarodějnici) dělala už kdysi. Tehdy mě lidé žádali o pomoc a zároveň se mě i trochu báli. Nebylo těžké zmanipulovat dav, aby se proti mně postavil. Této lidské omezenosti kdosi dobře využil… Protože se nyní rozpomínám na své schopnosti, musím si zároveň uvědomit i to negativní – nelze to oddělit – jsou to dvě strany téže mince. Strach mizí. Volám Honzovu ženu Květu, která je s malým Bobešem na chatě. Domlouváme se, že zítra půjdu do nemocnice na návštěvu já.

Jdu za Honzou na jednotku intenzivní péče. Musím si tam navléci galoše, plášť, čepec a roušku na ústa. Jsou ze mě vidět jen oči. Honza radostně povytahuje obočí – určitě jsem k nerozeznání od anděla. Mluví pomalu, protože mu z pusy vede hadička, ale vypadá naprosto spokojeně, stále má ty obrovské krásně modré oči a působí nějak celý větší, více vyzářený do prostoru. Zase mě chlácholí a říká, že mám jeho plnou důvěru. V duchu mu děkuji, dobře se to poslouchá. Říká, že se mu dívali gastroskopem do žaludku a nalezli tam tři pěkné vředy. Zároveň mu to krvácení úspěšně zastavili. Nejvíc si povídají naše oči. Říkají si něco o radosti, pochopení a klidu.

Druhý den volá Květa po návštěvě u Honzy. Říká, že se jí zdá opravdu trochu změněný, hodně odpoutaný, a že má mírnou obavu, zda bude Honza ještě schopen prakticky fungovat coby manžel a otec. Žádá mě, ať se zkusím „nahoře“ zeptat, proč Honza stále krvácí. Doktoři mu prý vyhrožují operací. Už do něj nalili čtyři a půl litru krve a krevní obraz je stále mizerný. Okamžitě „telefonuji nahoru“. Říkají, že akutně už nekrvácí, jen se stále dočišťuje, bude to trvat ještě přesně tři dny a tři noci. Operace není nutná. Tlumočím to Květě a uklidňuji ji.

Za několik dnů nacházím na záznamníku vzkaz od Honzy, že už je z nemocnice doma, že je v pořádku a že mě má rád.

Míla Lukášová
srpen 1999

 Jak jsem si přišel k Míle nechat odstranit svůj zásadní problém

Samá voda

Koncem července 1999 jsem si vzal týden dovolené, abych rozjel práce na knize i na sobě. Měl jsem v úmyslu trochu držet hladovku, trochu očistnou dietu, trochu psát a trochu se sám nechat od kamarádů poléčit. V pátek 30. 7. 1999 jsem zajel k Míle, abych si od ní zkusil nechat pomoci s tím mým věčným napětím z nestíhání. Měl jsem za sebou docela dobrou fyzickou očistu, při které jsem několik kilo zhubl, cítil jsem se unaveně a odlehčeně.

Míla je zkušená a pohodová čarodějka, v jejíž péči se cítím bezpečně. Na začátku sezení se odpichuje od mého aktuálního smutku, že už mi vlastně končí dovolená, aniž jsem s knihou nějak významně pohnul, a vůbec, že se mi zásadně nedostává času a energie na věci, které mám rád. Cítím tíseň, že to nezvládnu, že čas letí a kniha nepřibývá. K tomu se připojuje smutek ještě o oktávu hlubší – že čas letí a nepřibývá především mé poznání. Že na svůj život pořád nějak úplně nestačím, že se nedokážu měnit, ačkoliv po tom velmi úpěnlivě toužím.

Jsme v mých deseti letech, na pionýrském táboře, musím běžet jakýsi přiblblý orientační běh v trojčlenném družstvu, nedaří se mi z toho vykroutit, neumím běhat, vím že toho moc neuběhnu, protestuji marně, vybíháme na trať a já za chvíli nemůžu, je mi to moc líto, moji spoluběžci mě napřed povzbuzují, pak mi nadávají, všechno marno, před námi je ještě několik kilometrů a já to vzdávám, protože to se prostě nedá uběhnout. Zbylí dva snaživci běží beze mě, ale v cíli je diskvalifikují, protože družstvo nedoběhlo v kompletní sestavě. Propadám se hanbou a zároveň mě všechno štve, rozčiluje mě to přiblblé povinné táborové soutěžení, a ještě víc mě ničí pocit vlastní totální nedostatečnosti. To, co všechny ostatní děti uběhnou jen tak ze zábavy, je pro mě nedosažitelný výkon. Míla to se mnou prochází mnohokrát, a mně se při tom vybavují nejrůznější aspekty onoho zásadního odporného pocitu, že to nedokážu.

Přihořívá

Časnější událost – dva tisíce let nazpět, přibíjejí mě na kříž. Vím o co jde, tohle už mi bylo auditováno před několika lety na kurzu. Tehdy to pro mě bylo dost drastické, nechtěl jsem tu hrůzu procházet v místnosti, kde pracuje deset dalších párů, tak jsme se tehdy uklidili na pokoj. Najednou byl čas oběda, já zrovna visel na kříži a marně na něm hledal pohodlnou polohu… tak jsme se dohodli, proces přerušili a šli obědvat. U stolu jsem si připadal pěkně skříplý, pořád se mi myšlenky točily okolo té zapeklité situace na kříži, bylo to na mně vidět, ale dalo se to přežít. Cítil jsem u toho oběda takovou střední depresi, ale protože tentokrát jsem znal její příčinu, utrpení nebylo až tak mučivé. Po obědě jsme to ukřižování dodělali a já měl tehdy pocit, že dobře.

Takže opět mě přibíjejí na kříž. Hřeby už dávno nebolí, to už je odauditované. Vztyčují mě, visím na kříži a hledám pohodlnou polohu, což je koán obtížný asi jako tlesknout jednou rukou. Okolo beder mám hadr, který je za chvíli pěkně pročuraný. Tento nedůstojný detail mi vadí zejména proto, že okolo nás ukřižovaných vede jakési korzo, po kterém se procházejí naši lidé a prohlížejí si nás.

Ukřižovali nás, několik kluků, za protiřímský odboj. Opravdu jsme proti Římanům cosi podnikali, hrozně mě rozčilovalo, jak nás Židy systematicky ponižují. Tak teď tady visíme, okolo beder prochcané hadry, a marně hledáme pohodlnou polohu. Hlídají nás římští vojáci, kteří okolo popraviště natáhli provaz jako zábradlí, za které se nesmí, a naši lidé okolo korzují úplně tiše. Situace je velmi napjatá. Byli jsme chlapci stateční a nic jsme neprozradili, takže Římané ani pořádně nevědí, kdo přesně jsme. Ale teď to klade zvýšené nároky na naše blízké, kteří okolo nás musí korzovat úplně mlčky a neprozradit se nějakými projevy nemístného soucitu, neboť to by dalo Římanům záminku potrestat je jakožto příbuzné banditů. Jiný kraj – jiný mrav.

Na korzo přichází moje milá, v tehdejším auditu jsem ji identifikoval jako moji nynější ženu Květu. Mám ji rád, ale už vím, že teď to opravdu nebude hezké. Ona mě má také ráda a pohled na mne, visícího na kříži, je trochu nad její síly, zapomíná na opatrnost a volá na mě cosi láskyplného. Její slova letí horkým vzduchem ke mně nahoru a já bych je nejraději rychle vrátil zpět, aby je nikdo neslyšel. Což samozřejmě nejde, a tak se vzápětí dívám na velmi zlou scénu: Vojáci ji uchopili, vtáhli za provaz do prostoru popraviště, a před mými zraky ji znásilňují. Vždy jeden ji drží v předklonu zepředu a druhý ji znásilňuje zezadu. Upozornila na sebe jako milenka banditova, což dává vojákům právo udělat s ní prakticky cokoliv. Vidím její nádherný zadek, pro který jsem ji tolik miloval, a raději nějak vypínám své cítění, raději se nějak vypínám celý. Když se všichni vojáci vystřídali, pouštějí ji na svobodu. Utíká pryč, ani se neohlédne, a já vím, že už ji v životě neuvidím.

Visím na kříži a svět mi připadá hodně zlý. Visím den, dva, tři, týden… žádná úleva se nedostavuje. Všímám si, že vidím své tělo zvenčí, už je úplně černé. Už jsem asi dávno mrtvý, ani jsem si nevšiml kdy a jak jsem zemřel. Visím už měsíc, tělo se začíná rozpadat. Nade mnou se sice objevila nějaká světelná stezka s anděli, ale ve svém paralyzovaném stavu nemám žádný zájem ani schopnost se po ní vydat nahoru do světla, jak by se asi slušelo. Tělo je černé a shnilé, všechno je černé a shnilé. Bloudím okolo popraviště a uvnitř jsem celý černý a shnilý, tupý a vypnutý.

Míla mi říká, ať se posunu k následující změně… a žádná změna tam není, jen tupo a černo na věky věků amen.

Hoří!

Najednou Míla, zkušená exorcistka, povídá: „A kdy jsi se tedy připojil k Honzovi?“ Já Honza v sobě cítím schizofrenický pocit, ale má duše jásá. Konečně, po tolika letech, se možná daří identifikovat mého trapiče, o jehož existenci jsem často naprázdno spekuloval jako o jednom z možných vysvětlení mého nevyléčitelného vnitřního trápení. Mám-li v sobě opravdu přivtěleného nešťastníka, který tady bloudí už dva tisíce let od svého brutálního ukřižování, pak udělám všechno proto, abych mu pomohl vyhojit jeho velmi poraněnou duši a s láskou ho vyprovodil do Světla. A já ukřižovaný odpovídám, že jsem se k Honzovi připojil těsně po jeho porodu. A já Honza si na to pamatuji, protože když se mnou kamarád v jednom sezení procházel můj porod, já si tehdy vybavil, jak jsem měl chvíli po porodu takovou těžkou chvilku, kdy nade mnou kroužily zlé sudičky a nakládaly mi do tohoto života pěkně odpornou tíhu. Řval jsem tehdy (na porodním sále, ne při sezení) hrůzou jak tur, ale nikoho to nezajímalo, protože dospěláci takové věci prostě nevidí.

Míla volá Mistry a s jejich pomocí se zaměřujeme na ukřižovaného, ten je pěkně černý. Už jsem on, ten ukřižovaný, asi jsem za ty dva tisíce let černého bloudění pěkně zblbnul. Mám v sobě samé černo a beznadějno a skoro nic mě nezajímá, jsem plný zčernalého tupého zoufalství. Míla se na mě zaměřuje a snaží se mě nějak projasnit, to si tedy holka mákne.

Já Honza se připojuji k Míle a snažím se ukřižovanému posílat lásku a podporu. Ano, asi mě v tomto životě pěkně potrápil, diskarnát jeden černý, ale jeho trápení je mnohonásobně horší než moje. Cítím v sobě vlny něžné lásky a touhu pomoci mu uzdravit tu jeho černou duši, skoro brečím soucitem. Spojenými silami mu s Mílou posíláme podporu a já jsem šťastný, ŽE SE KONEČNĚ NĚCO DOOPRAVDY DĚJE. Začíná se mi motat hlava, jde do tuhého. Říkám Míle, že bych si potřeboval na chvíli lehnout na zem…

… „Dýchej, dýchej!“ slyším z velké dálky a teprve po chvíli mi dochází, že to asi někdo říká mně. Odněkud se pomalu vracím, otevírám oči a cítím obrovskou úlevu, černota je pryč. Míla mi drží hlavu v dlaních a ptá se mě: „Už ti někdy takhle tekla krev?“ Všímám si, že jsem trochu zakrvácený a má duše jásá, protože se doopravdy něco děje. Mám v puse krev, kašlu krev, špatně se mi dýchá, asi mi ten diskarnát prolezl plícemi ven a cosi mi tam při tom prasklo. Míla chce zavolat záchranku, musí mě k tomu chvíli přemlouvat, protože já bych skoro raději pokračoval v procesu, když už se konečně tak nadějně rozběhl. Po chvíli musím uznat, že můj fyzický stav je dost zbědovaný, nemůžu skoro sedět, jenom ležím na zemi, ale to nic není proti úlevě, kterou cítím na duši. A tak dávám Míle instrukce jak zavolat sousedce, ať se mi doma postará o kocoura a o kytky, jak dát zprávu ženě Květě, která je s Bobešem na chatě, a Míla volá záchranku.

Hasiči

Přicházejí saniťáci se skládacím sedátkem: „To je jasný prasklý žaludeční vřed“ říkají hned ode dveří. Hádám se s nimi, že žaludek mám v pořádku, zato na plicích mám jakýsi problém, protože už skoro nemůžu dýchat. Říkám, že jinak se cítím skvěle, tak mě posazují do sedátka… a probírám se na zemi, ležím na zádech, saniťák mi drží nohy nahoře a povídá „Už je to dobré, že!“ Musejí mě nést v sedátku v poloze na zádech, jinak spolehlivě odlétám z těla pryč. Jsme ve čtvrtém patře a výtah je maličký, abych se do něj vešel, saniťák mě musí posadit do vzpřímené polohy a říká mi, ať to vydržím. Tentokrát zkouším příchod bezvědomí prožít vědomě, ve třetím patře přestávám vidět, ve druhém patře se mi zatočí hlava… a probírám se v přízemí opět za asistence saniťáka v poloze na zádech s nohama nahoře. Takto mě odnášejí do sanitky.

Slyším, jak vysílačkou přivolávají doktora, netroufají si se mnou v tomto stavu jet sami, přestože Vinohradská nemocnice je vzdálená jen několik set metrů. Míla stojí venku před sanitkou a já cítím její vnitřní podporu. Nechtěl bych být na jejím místě, pro terapeuta musí být dost náročné, když klient začne uprostřed sezení takhle krvavě kolabovat. Omlouvám se jí za ty způsobené komplikace, nicméně Míla to zvládá naprosto skvěle a laskavě. Přichází doktor s medikem, od pohledu šikovní a sympatičtí chlapci, ale napíchnout mi žílu se jim téměř nedaří. Jsem už dost mimo: „Je v šoku, krvácí dovnitř, má zkolabované žíly“ „Potřebuji alespoň dva vstupy, musíme mu doplnit tekutiny“ „Rychle do něj tu infuzi vyždímejte!“ Nade mnou se sklání saniťák, umělohmotný pytlík s infuzí ohýbá okolo držátka pod stropem sanitky a – žádná kapačka – usilovně mi ždíme její obsah do žil… fakt mě zachraňují ze všech sil. Říkám si, že teď možná umřu, a má duše jásá, protože teď by to bylo dokonale bez bolesti a hlavně beze strachu. Odevzdávám se bez nejmenších problémů do rukou osudu a připadám si jak v bavlnce.

Nalili do mě tímto způsobem pár infuzí, loučíme se s Mílou, nad hlavou mi zahoukala siréna a rozjíždíme se vstříc dalším dobrodružstvím. Vždycky když jsem dřív slyšel sanitku s houkačkou, říkal jsem si, že ten člověk uvnitř asi hodně trpí a bojí se, a nějak jsem prosil o úlevu pro něj. Teď slyším nad sebou svou vlastní houkačku a má duše jásá, protože já se teď nebojím ani nepatrně.

JIP

No a pak mě odvezli na jednotku intenzivní péče, kde mně pohrozili operací, jestli brzy nepřestanu krvácet, pak mě vysvlékli donaha, připojili třemi elektrodami na monitor, nosem až do žaludku mi zavedli sondu, kterou ze mě odsávali vytékající černou krev, a do obou rukou mi napíchli kanyly, kterými do mě dnem i nocí proudily různé živné roztoky a transfuze. Několik dnů ze mě odcházela černá zkažená krev všemi otvory tělními a já se divil, co jí v sobě mám za nekonečné zásoby. Dozvěděl jsem se, že na prasklý žaludeční vřed se často umírá, a že i mě zachránila jenom velmi rychle poskytnutá lékařská péče. Pak mi na gastroskopii strčili do žaludku poněkud tlustší rouru s optikou a robotem (je to velmi drahá rourka od firmy Olympus, proto se strká do pacienta skrze speciální náústek, který člověku znemožňuje ji překousnout). Pomocí optiky mi v žaludku našli tři vředy, z toho jeden s prasklou žílou, kterou pomocí robota zacelili. Tohle vyšetření se dělá pod milosrdným oblbnutím, takže si pamatuji skoro jenom na to zacelování, při kterém se mi žaludek svíjel v dávivých křečích a někdo mi domlouval, ať se při tom nehýbám, aby se mohli trefit. Nakonec se asi trefili, protože od té chvíle jsem se začal docela rychle uzdravovat.

Když jsem přišel trochu k sobě, vysoce jsem ocenil sestry, které se o mě na jednotce intenzivní péče staraly. V rozporu s poplašnými zprávami o rozkladu našeho zdravotnictví jsem se tam setkával s vysokou profesionalitou, nesmírnou ochotou a laskavostí. Postele se tam kompletně převlékají třikrát denně, což je poměrně smysluplné opatření, protože z většiny pacientů vytéká leccos, i když z nikoho jsem tam neviděl vytékat tolik černoty, co jí vytékalo za mě. Jelikož většina pacientů je nepohyblivá, samo přestýlání je dost náročná akce. Tak jsem za to sestřičkám dodatečně udělil Řád Platinové Kapačky v dezinfikovatelném provedení. (Doufám, že jim tam visí dodnes.)

Ujasnil jsem si, že bych přeci jenom raději zůstal v tomto těle a dlouhé hodiny jsem trávil v alfě, kde jsem svého energetického dvojníka podroboval samoléčbě. Viděl jsem v něm plno černoty, viděl jsem úspěšně zacelený žaludek, viděl jsem, že ze mě většina té černoty odchází spodem skrze střeva. Natrávená krev je velmi černý a velmi odporný materiál, kterému se odborně říká meléna, z ručníků to při praní pouští ještě hůř, než čerstvá krev.

Když už jsem zase byl schopen sedět a mýt se žínkou v lavóru (dost nepohodlné: jedna hadička vede do žaludku nosem, další dvě hadičky vedou do žil na rukách, k tomu tři dráty k elektrodám na prsou… nevytrhnout si něco z toho z těla vyžaduje při mytí obzvláštní zručnost) cítil jsem ke svému tělu něžnou náklonnost, za to že to přežilo, že moc nebolelo, že se teď tak rychle zotavuje, a že při tom všem ještě tak hezky zeštíhlelo.

Poslední dny na JIP jsem trávil jak na Havaji – sloužící okolo mě kmitali, takže jsem nemusel chodit ani na záchod, snídaně mi nosili do postele (také obědy a večeře), den co den jsem dostával do žil novou čerstvou krev (aby se mi ani kostní dřeň moc neunavila), a trávil jsem celé hodiny čtením a posloucháním krásné hudby z walkmana. Speciálně moji milovaní Yes skrze úžasná sluchátka Koss Porta Pro mi způsobovali dlouhé a vydatné extáze, ve kterých jsem vychutnával radost z toho, že jsem živý, vysílal vděčnost do všech koutů vesmíru za tento nádherný očistný zážitek, a při pohledu nahoru jsem viděl až do nebe a zdravil hemžící se tam anděly.

Návrat

Po týdnu mě nečekaně pustili z nemocnice domů, přestože původně mi vyhrožovali mnohem delší hospitalizací. A tak jsem se vrátil do našeho zaprděného bytečku, kde se na mě ihned sesypaly všechny ty nevyřešené problémy mého upachtěného přízemního života, od kterých jsem si celý týden tak nádherně odpočíval. Došlo mi, jak důkladně jsem byl odpoutaný od všeho pozemského a jaká je to tíha, když se to na mě opět všechno nakládá. A musím přiznat, že jsem pocítil veliké zklamání, že se bohužel zase tolik moc nezměnilo, že Bobeší řev i Květiny lamentace mě štvou úplně stejně jako před tím, a že se vlastně vůbec netěším do práce…

Naštěstí mám před sebou několik týdnů pracovní neschopnosti, ve kterých se v tom pokouším lépe se vyznat. Myslím, že už navždy ve mně zůstane vzpomínka na onu opojnou chuť dokonalého bezpečí, které pociťuje odpoutaná duše na samé hranici života. Bohužel se sice nepamatuji na žádný světelný tunel, ani na zářící nebeské průvodce (jak by se při řádném umírání slušelo), ale moje duše jásá, protože už asi navždy nějak ví aspoň to, že se tam není čeho bát.

(Psáno 13. 8. 1999.)

Šest týdnů poté

Vzal jsem celou záležitost také jako naléhavou zprávu o nutnosti změny životního stylu, po dobu pracovní neschopnosti jsem úplně vysadil jakoukoliv duševní práci a celkově trochu změnil životosprávu. Mé tělo se uzdravilo velice rychle, také díky nádhernému pravidelnému opalování na střeše našeho paneláku. Cítím se fyzicky velice dobře, zhubnul jsem natrvalo pět kilo, vyrostl o dva centimetry a krásně jsem se opálil.

Zato duše nesla návrat do původních kolejí dost nelibě. Zažil jsem řadu zklamání, když se mi evidentně nepodařilo udržet onu nebeskou povznesenost ve všednodenních podmínkách. A tak jsme se domluvili s Mílou na dalším sezení, ve kterém se mnou zpracovávala celou událost znovu. Kritické úseky (procházeno z pozice své duše) jsem v sezení popisoval takto:

Honza přichází k Míle plný bolesti a prosí ji, ať mu od ní zkusí pomoci. (Výsledek mnohonásobně předčil očekávání, v tuto chvíli Honza ještě netušil, jaký to bude rachot.)… Příběh na kříži je zašmodrchaný, chybí tam vědomí okamžiku, kdy duše ukřižovaného opustila tělo. Míla přichází s hypotézou přivtěleného a pokouší se situaci jemně ovlivnit, Honza ji s vervou podporuje. Nahlíží hlubinu bídy hostující duše a cítí s ní hluboký soucit. Najednou ohňostroj – všechno letí nahoru jak vystřelené z praku, nahromaděné napětí se uvolňuje jako když bouchne šampus. Místnost má průchodný neprůhledný strop, všichni tím stropem proletí nahoru, Míla nestačí zírat, kam jí to zmizeli. (Tady Míla neudržela terapeutický odstup a k mé radosti se začala chechtat.) Nahoře se chvíli cosi děje, pak se vrací pouze Honzovo vědomí a s Mílinou asistencí dosedá zpět do těla. Napětí zmizelo, v těle je najednou dostatek volného prostoru, ve kterém Honza trochu kvedlá, cítí pohodlí, je mu tam dobře a zdravě, všechno teď prožívá s lehkostí. Nikdy před tím takovou lehkost nezažil, je to pro něj nový standard…

Na JIP si Honza všímá zářící svaté holubice, která nad ním mlčky a pomalu mává křídly. Holubice zjevně přichází z veliké výšky, v některých okamžicích je na dosah ruky. Honza se na ni celé hodiny dívá, neodvažuje se ji ani oslovit, někdy pomalu dýchá s pohybem jejích křídel. Pohled na holubici je Honzovi ujištěním, že existuje světlo vyšší, symbolem záplavy milosti a duchovní hojnosti, ujištěním, že posvátno JE. Dodatečně si Honza vybavuje, že holubice byla přítomna už u Míly a od začátku pokrývala celou situaci svými křídly.

Návrat domů je neradostný, panelák najednou vypadá jako králíkárna, Honzovi se nechce dosednout natvrdo zpátky do těla a do starostí, světlo pomalu mizí, adaptační šok. Postupně Honzovi dochází, že ty věci, které jsou zadarmo, nejsou natrvalo. Zkušenost lehkosti a povznesení byly „reklamním vzorkem“, novým standardem, který má povzbudit Honzovu motivaci k vlastnímu úsilí.

V Honzově žaludku už jsou jen dva malé stroupky, tato choroba už se nebude nikdy opakovat…

Následující den jsem byl na gastroskopické kontrole a mám lékařsky potvrzeno, že vředy zmizely…

Naprosto vážně veřejně vyhlašuji, že toto vše vnímám jako markantní projev milosti vyšší.

Jan Havelka
17. 9. 1999